Tajuplné smrčiny mne lákaly jít stále dál a dál
Při svých četných toulkách romantickou i zadumanou Šumavou jsem zažila
již nejedno dobrodružství. Odlehlým Modravským slatím, perle Národního
parku Šumava, jejichž křehká krása a váchalovské tajemno neodvratně
mizí pod rukama člověka, vděčím za příhodu, která by mě nenapadla ani
v tom nejhlubším snu.
V jednom z posledních zářijových dnů loňského roku, naplněných příjemně
hřejícím sluncem, jsem se vydala po žlutě značené turistické cestě od
Filipovy Hutě směrem k Březníku. Zamyšleně jsem prošla kolem Ptačí slati,
odkud mne asfaltová cesta obklopená temnými smrčinami přivedla do strmého
kopce. Ze zamyšlení mě náhle probralo matné světlo přicházející z levé
strany. Jaká to nádhera – v lůně chmurných stromů sedí jako vyšité pohledné
rašelinné oko hustě zarostlé spletitými kmínky křovité borovice blatky
a spiklenecky na mě pomrkává. Malý ostrůvek v zajetí stinných bažinných
lesů s mohutnými smrky velikány kralujícími nad pokroucenými zakrslíky
a mladičkými stromečky, jak záhy seznávám, když se vnořím hlouběji do
útrob hvozdu. Tady musí být člověk hodně obezřetný, aby nezbloudil.
Možná právě proto se tohle tajuplné místo, svátečním klidem obestřené,
na první pohled lidskou rukou nedotčené a k obšírnému probádání svádějící,
jmenuje Ztracená slať. Jaké je však mé zklamání, když melancholicky
chmurná smrčina se v hloubi svého nitra začíná rozestupovat a já se
ocitám na mýtině velikosti několika arů, kde leží desítky poražených
kmenů s oloupanou kůrou. Aha, tak už i tady, v tomhle bohem zapomenutém
koutě, se zasahuje proti kůrovci. Posvátné tajemno jakoby odtud rázem
vyprchalo a nemá odvahu navrátit se zpět ani za mýtinou, kde se opět
rozprostírá temný les lemovaný z jižní strany smrkovým mlázím. Tam mě
znenáhla udeří do očí červeně zbarvený pruh obarvující kůru jednoho
z krajních statných stromů. Značka pro první zónu, nejpřísněji chráněnou
část národního parku, kde má mít hlavní slovo matička příroda. Pátravě
sleduji, jak červená hranice první zóny věrně lemuje okraj smrkové mlaziny
a pak se stáčí kamsi na jihozápad, kde se mi nadobro ztrácí ve stínu
starých stromů. Vracím se pohledem zpět ... a přímo přede mnou se na
malé světlině lesknou tři čerstvé mohutné pařezy; jeden z nich dokonce
sedí pod značkou první zóny. Připadají mi nějaké osiřelé. A skutečně,
poražené kmeny od nich jsou docela fuč! Jak je to možné? Pokud je tu
první zóna, přemítám, a to prokazatelně je, a pokud je v ní povoleno
zasahovat proti kůrovci, musí přece podle nařízení Správy parku veškeré
pokácené dřevo zůstat v porostu k zetlení. Tady však poražené kmeny
evidentně chybí! A tímto, milýčtenáři, začíná můj nekonečný leč pravdivý
příběh o zmizelém dřevě na Ztracené slati.
Místo lukrativního dřeva víc než padesát holých pařezů
Do tajemné Ztracené slati jsem opětovně zavítala až v půli listopadu.
Mezitím jsem si zjistila, že se jedná o první zónu č. 55, ve které bylo
v letech 1999 a 2000 povoleno kácení stromů napadených kůrovcem. Pomalu
mířím ke známému místu a nevěřím svým očím: mýtina s ležícími kládami
je nápadně rozlehlejší, takže téměř navazuje na světlinu, kde jsem v
září nalezla tři silné pařezy bez klád. A kupodivu už zde takto osamoceně
netrčí jen tři, nýbrž desítky pařezů, mezi nimiž leží jakási ubohátorza
klád, převážně tenké vršky stromů, zatímco silné spodky se tu dají spočítat
na prstech jedné ruky! Místa, kde ležely dlouhé silné kmeny, už připomínají
jen mělké prohlubně v rašelinné půdě. Chvíli jen tak zkoprněle zírám
na tu spoušť, pak začnu pořizovat podrobnou fotodokumentaci a nakonec
vytáhnu sešit se svými terénními zápisky. Co teď? Pro celkový odhad
zmizelého dřeva bude jistě užitečné naměřit průměry všech pařezů a klád
na širším konci. A výsledky jsou víc než výmluvné: celkový počet pařezů
činí 58, přičemž nejtlustší pařez má průměr 93 cm, zatímco nejsilnější
kláda ”pouhých” 53 cm.
Teď se musím rozhodnout, jak se svým zjištěním naložit. Nakonec jsem
usoudila, že bude určitě žádoucí seznámit s celým případem lesnické
obecenstvo na listopadové konferenci v Kostelci nad Černými lesy, od
začátku do konce věnované výzkumu lesů na Šumavě. Tady se jistě dočkám
rozumného objasnění. Jaké však bylo mé rozčarování, když pečlivě nachystaný
plakát o šumavských hvozdech a slatích sklidil nulový ohlas, ač na konferenci
přijel i náměstek ředitele správy parku Vladimír Zatloukal, který se
soustavně zabývá přirozenou obnovou horských lesů. Teď už zbývalo jediné
řešení - předložit případ Ztracené slati k objasnění inspekci životního
prostředí, což si vzal na starost Jaromír Bláha, vedoucí programů Lesy
Hnutí Duha.
Sherlock Holmes by se asi divil
Terénní šetření bylo svoláno na 14.12.2000 plzeňskými inspektory z
oddělení ochrany lesa. Touhle dobou bývá na Šumavě už slušná sněhová
nadílka, královna zima však jakoby se prozatím zdráhala převzít od teplého
podzimku vladařské žezlo. Čemuž jsme s Jaromírem Bláhou blahořečili
- narozdíl od roztrpčených milovníků zimních sportů. Zda naše nadšení
sdílela také trojice vyslaných úředníků ze správy parku, nemohu s jistotou
říci. Všichni tři - pěstební technik Miloš Juha, náměstek ředitele Jindřich
Heřman a Josef Král, bývalý pracovník ředitelství inspekce, se před
příchodem na Ztracenou slať tvářili spíše pochybovačně a cestou jsem
od jednoho z nich dokonce zaslechla i posměšnou poznámku: ”Tak to si
necháme ukázat, kde ”nám” TADY v první zóně chybí dřevo! ”Před nimi
zamyšleně kráčeli vedoucí Lesní správy Modrava Miroslav Mäntl se svým
revírníkem Miroslavem Svobodou, na jejichž tvářích se zjevně zračila
nejistota. Podobně jako u plzeňských inspektorů. Ještě chvilka napětí,
poslední krok v měkkém mechovitém bahně – a najednou všichni strnule
a nevěřícně zírají na prázdnou mýtinu s osiřelými pařezy. Vážení pánové,
jsme na místě!
První se vzpamatovávají pracovníci správy. Těkavě se rozhlédnou po
okolí a zakleté ticho prorážejí jejich nervózní hlasy: ”Je tohle vůbec
první zóna, když tady chybí dřevo?” ”Pojďte to porovnat s mapou.” ”Hranice
je určitě špatně vyznačená, první zóna by měla začínat až za mýtinou.”
Společně s inspektory pak dokonce zkoušejí odkrokovat, kudy by dle jejich
soudů měla hranice skutečně vést. Není trošku absurdní pouštět se hned
na začátku do zpochybňování hranice první zóny, když ji tu nechala sama
správa parku čerstvě vyznačit na začátku léta? Do případu se vloží Jaromír
Bláha a dokazuje, že hranice byla vymezena v plné shodě s lesnickou
mapou. Spor přesto zůstává otevřen, avšak konečně se již dostáváme k
hlavnímu problému: kým, čím a kdy bylo dřevo odvezeno?
Opět rozpaky, nejistota, roztěkané pohledy. A nikde ani jediná stopa
v blátě, která by vyzradila na zatím neznámého hříšníka, že odtud klády
vytahal po zemi. Jedna věc je tedy jasná: komerčně atraktivní kmeny
musel odnést vrtulník. Revírník Miroslav Svoboda však s jistotou prohlašuje,
že nikde v celém okolí Ztracené slati nebylo dřevo přibližováno helikoptérou
pronajatou správou parku. Také vedoucí Lesní správy Modrava Miroslav
Mäntl pouze krčí rameny na otázku, kam se dřevo podělo a kdo dal příkaz
k jeho odvozu.
”Dřevo, které zmizelo, bylo pokáceno už před rokem,” rokují nad mýtinou
pracovníci správy. Páni lesníci, copak vy nevidíte ty silné čerstvé
pařezy?! ”Kdepak čerstvé, ty jsou z loňska,” vehementně mne přesvědčuje
náměstek ředitele správy Jindřich Heřman. Jeho spoluzaměstnanci se k
němu přidávají.
”Tady jsou stromy pokácené letos,” trvám si na svém, ”mám pořízené
fotky před a po odvozu dřeva.” K mému překvapení se pracovníci správy
v jednom momentě zarazili a bylo po diskusi. Jaromír Bláha navrhuje
jednoduché rozřešení: ”Nejlepší bude, když se podíváme do papírové evidence,
kolik dřeva a v kterou dobu se tady pokácelo.”
Návrh je přijat a v brzkých odpoledních hodinách se ocitáme na Lesní
správě Modrava s nadějí, že případ konečně dostane rychlý spád. Opak
je pravdou. Technik, který má evidenci dřeva na starost, není momentálně
přítomen. Pracovníci správy parku proto chtějí zaslat inspekci výpis
z evidence jaksi dodatečně - za týden. Proti tomu se nekompromisně staví
Jaromír Bláha s tím, že za týden se může v evidenci objevit cokoli.
Nejvyšší kontrolní úřad totiž v nedávné minulosti přepisování evidence
na správě šumavského parku prokázal!
”Pokud by se jednalo o soukromé lesy, vaše obavy o kamufláž bych plně
pochopil,” namítá vedoucí inspektor. ”Není však trochu přehnané podezírat
z něčeho takového lidi, kteří se starají o národní park, kde jsou lesy
majetkem státu?”
Přesto však vyzývá vedoucího Lesní správy Modrava, aby evidenci předložil
sám. Ten se po chvilce vrací se zjištěním, že technik si zamkl kancelář
a klíče si bohužel odvezl s sebou. Jaromír Bláha se nevzdává a žádá
o předložení centrální evidence na vimperské správě. Jeden z pracovníků
správy volá do Vimperka a záhy nám s politováním sděluje, že zodpovědný
pracovník shodou okolností také někam odjel a dnes se již nevrátí. Bezradným
inspektorům nakonec nezbývá, než přistoupit na návrh správy parku, aby
jim do konce týdne podala patřičné vysvětlení doložené výpisem z evidence:
kolik dřeva se na Ztracené slati pokácelo a jak s ním bylo naloženo.
Šumavu opouštíme s rozpačitými pocity. Ač rozený optimista, začínám
pomalu ztrácet důvěru ve zdárné rozpletení teď již dokonale zamotaného
případu. Myslím, že kdyby průběh šetření viděl proslulý detektiv Sherlock
Holmes, nestačil by se divit...
Tajemný provokatér v akci
K mému překvapení je případ rozřešen hned v následujících dnech po
terénním šetření. Z novinových a televizních zpráv se dozvídám nečekanou
věc: Správa Národního parku Šumava zaslala Okresnímu státnímu zastupitelství
v Klatovech trestní oznámení na neznámého pachatele, který z lokality
Ztracená slať ukradl pomocí vrtulníku několik desítek oloupaných smrkových
kmenů.
”Případ má velmi podivné okolnosti a správa parku nevylučuje nejen
krádež dřeva, ale ani zcela záměrnou provokaci neznámého pachatele,"
prohlásil tiskový mluvčí parku Zdeněk Kantořík. ”Vzhledem k tomu, že
Ztracená slať je velmi těžko přístupná... a nikde v okolí vrtulník dřevo
nepřibližoval, nemůže v tomto případě jít o žádný omyl. Je to zjevný
úmysl. Kmeny byly evidentně letos přepraveny vrtulníkem a žádný z odpovědných
pracovníků parku k tomu nedal pokyn," míní Kantořík. Nejpodezřelejší
na celém případu je totiž podle mluvčího správy fakt, že stěžovatelé
mají pořízenou fotodokumentaci lokality před a po krádeži a navíc z
tak odlehlého místa.
Nuže, milí čtenáři, vysvětlení je na světě! Já se tady zbytečně trápím
černými myšlenkami, že zapeklitý případ nikdo nikdy nerozmotá a přitom
je to tak jednoduché: nad Modravskými slatěmi létají provokatérské vrtulníky
a kradou dřevo. Vynikající a zcela originální předloha pro filmovou
nebo románovou detektivku ze zakletých slatí šumavských. Fantazii se
meze nekladou, tohle by snad překonalo i nesmrtelného Váchala s jeho
”tajemným démonem slati”! A přitom k tomu stačila jen malá porada úředníků
ve vimperské kanceláři...
”Něco takového by neřek´ němej, kdyby mu držku rozbil,” prohlásil jeden
z mých známých, český emigrant, který přes dvacet let žije v Holandsku
a je uznávaným odborníkem v krajinné ekologii. Případ velmi pobavil
zaměstnance Českých aerolinií včetně mého kamaráda, který zde již delší
dobu pracuje.
”Blahopřeji provokatérovi, kam se hrabe James Bond,” napsal do veřejného
diskusního fóra na internetu a připojil sadu obštrukcí, kterými musí
vrtulník projít, aby se vůbec mohl dostat do vzduchu. Nic naplat, tajemný
zloděj a provokatér v jedné osobě je prostě šikula. Nejméně dvakrát
si zaletí pro lukrativní dřevo do přísně chráněné šumavské slati (vzhledem
k blízkosti státních hranic kouzelným vrtulníkem, který není vidět ani
slyšet) a dřevo pak vyveze stejně kouzelným náklaďákem pryč z národního
parku, nespatřen zraky strážců bdících na klidovou zónou Modravských
slatí. A ještě k tomu všemu nestoudně provokuje ve snaze poškodit dobré
jméno správy namísto hryzavých výčitek svědomí, že odvezením klád maří
zdárnou obnovu bažinatého horského lesa, ve kterém mají mladinké smrčky
šanci jedině na trouchnivějícím dřevě. Zdá se, že uhlídat dřevo ve stotřicetipěti
malých prvních zónách, které v Národním parku Šumava máme, a jejichž
vymezení je doslova světovou raritou, musí být pořádný kumšt! Zvláště
pak v oblasti s bohatým výskytem lukrativních stromů, jako je klidová
zóna Modravské slatě.
Supertajná evidence, lhostejná inspekce a vypodložené klády
Okradený se obvykle snaží udělat maximum pro to, aby byl zloděj co
nejdříve dopaden; přednostně poskytne vyšetřujícím institucím klíčové
dokumenty, které mohou jakýmkoliv způsobem významně napomoci při šetření
případu. V cause Ztracenáslať je takovým klíčovým dokumentem evidence
pokáceného dřeva. Dostat se k ní je ale v tomto případě úkol téměř nadlidský.
Vzpomeňme na totální nedostupnost evidence při prosincovém terénním
šetření, kdy nebyl momentálně přítomen žádnýz jejích odpovědných správců.
Mluvčí správy parku to po několika dnech odůvodnil do Plzeňského deníku
těmito slovy: ”Evidence nemohla být předložena, neboť zaměstnanci měli
již po pracovní době.” Jelikož o evidenci jsme žádali krátce po jedné
hodině odpoledne, znamená to, že na správě parku se zásadně pracuje
jen v dopoledních hodinách. Jak dále vyplývá z tisku, správa parku podala
inspektorům náležité vysvětlení včetně evidence hned následující den
po terénním šetření, tedy 15.12.2000. Plzeňská inspekce však napsala
Duze, jmenovitě Jaromíru Bláhovi, že vysvětlení od správy parku dostala
až 19.12.2000, tedy den před uplynutím stanovené lhůty. Z dopisu navíc
není jasné, zda správa evidenci skutečně předložila a inspekce se k
tomu bohužel odmítá podrobněji vyjadřovat.
Tento neprůhledný tah jakoby byl neblahou předzvěstí toho, co následovalo
týden po Silvestru. Plzeňská inspekce vynesla konečný verdikt, že odvozem
dřeva z první zóny nebyl porušen zákon o ochraně lesa a tudíž nedošlo
k poškození životního prostředí! Zmizení dřeva je v podstatě ”pouze”
trestný čin, jehož šetření je věcí policie. Pokud by se jednalo o klasický
hospodářský les – budiž. Tady jde ale o ilegální odvoz lukrativního
dřeva z nejpřísněji chráněné zóny národního parku, která je navíc součástí
mezinárodně chráněných Modravských slatí! Kde jinde by měla příroda
naplno rozehrát své představení, se vším všudy, i s kůrovcem, který
do ní patří zrovna tak jako stromy, byliny nebo ptáci? Člověk nechť
je tu jen shovívavým a tichým divákem! Buď jak buď, konečné rozhodnutí
inspekce vnímám jako ryze technokratický akt se slabošským až arogantním
pohrdnutím vzácnou šumavskou přírodou. A zároveň jako tečku za sebejistým
výrokem Josefa Krále - bývalého pracovníka inspekce a nyní zaměstnance
správy parku - proneseného během terénního šetření na Ztracené slati:
”Dle mého názoru je pro přírodu lepší odvézt dřevo vrtulníkem a prodat
nežli ho nechat shnít v lese.”
Případ ukradeného dřeva na Ztracené slati, ve kterém inspekce totálně
selhala, je od konce minulého roku v rukou kašperskohorské policie.
Ta zpětně prošetřuje, v kterých podzimních dnech minulého roku se helikoptéra
pohybovala na Modravsku a kteří lidé mají co dočinění s jejím provozem
a přibližováním dřeva. Správa parku nadále odmítá jakoukoliv souvislost
se záhadným zmizením dřeva.
”Lesník odpovědný za celý úsek ani zaměstnanci Lesní správy Modrava
podle svých slov souhlas k odvozu nedali,” tvrdí do tisku mluvčí Z.
Kantořík. Zdá se však, že zájem vedoucích parku na zdárném vyšetření
případu je nadále poněkud vlažný. Požadované údaje zaslali policii teprve
po 21. lednu; včetně evidence pokáceného dřeva, která však může mít
zcela jinou podobu než ta, kterou se zdráhali předložit při prosincovém
terénním šetření...
K hlubšímu zamyšlení vybízejí údaje o přibližování dřeva vrtulníkem
v roce 2000, které policii rovněž poskytla správa parku. Ačkoliv modravský
revírník M. Svoboda při prosincovém šetření s jistotou tvrdil, že nikde
v okolí Ztracené slati nebylo dřevo vytahováno helikoptérou, zaslaná
lejstra dokumentují přibližování dřeva vrtulníkem od nedaleké Ptačí
nádrže. Se Ztracenou slatí však nemá správa parku nic společného, neboť
”jejich” vrtulník se nad Modravskem proletěl naposledy 26.9.2000, což
je přesně tři dny předtím, než jsem na Ztracené slati objevila první
tři holé pařezy bez klád. Je to naprosto jasné: když správa parku vyklidila
pole, objevil se na scéně tajemný vrtulník a pětadvacet kubíků kvalitního
dřeva bylo do půlky listopadu nenávratně fuč!
A což tahle vzít to úplně z opačného konce? Povím vám o jedné věci,
která nemusí nijak souviset se zmizením dřeva na Ztracené slati, ale
také klidně může. Ta věc se dosud neobjevila v žádném tisku, nezmiňuje
se o ní ani plán péče o šumavskýpark a přece ji nepřehlédnete v žádné
první zóně, kde se zasahuje proti kůrovci. Alespoň ne na Kvildsku a
Modravsku. Jedná se o vskutku prazvláštní fenomén: pokácené kmeny napadené
kůrovcem jsou sice pečlivě zbaveny kůry a zůstávají ležet v porostu,
jak nařizuje vnitřní předpis správy parku, mnohé však neleží přímo na
zemi nýbrž nad zemí, šikovně podepřené na dvou či více místech dřevními
odřezky, tenčími kládami nebo vhodnými pařízky. Jednoduše řečeno: místo
aby trouchnivěly a mohly postupně obrůstat mladými smrčky, vesele prosychají
vypodložené na podstavcích. Je známo, že v tomto stavu zůstane jejich
kvalita zachována až po čtyři dlouhé roky. S vyzdviženým dřevem se dá
i dobře manipulovat... Nu a přesně tímto způsobem jsou ”nakáceny” lukrativní
kmeny na Ztracené slati v okolí mýtiny se zmizelým dřevem!
”Pro zásahy v první zóně není žádná zištná motivace,” sděluje ke konci
ledna Klatovskému deníku mluvčí správy Z. Kantořík. ”Veškeré dřevo,
vytěžené v souvislosti s potlačováním kůrovce v prvních zónách, zůstává
ležet na místě.” Ovšem není místo jako místo a klády jako klády. Budou
tam ty vypodložené ležet ještě za pět let anebo je jednoho krásného
dne ”sbalí” tajemný vrtulník?
Národní park Šumava slaví v letošním roce své desáté narozeniny. Přesně
vím, co mu chci popřát do nového tisíciletí: aby se co nejdříve dočkal
zasloužené ochrany (á la sousední park Bavorský les). Před technokraty
a dřevorubci především. Jen tak se lze nadít, že Šumava nebude parkem
pouze ”na papíře”, ale i ve skutečnosti. Oázou klidu, kde se skutečně
chrání příroda a kde není ani ždibíček místa pro smutné příběhy o záhadně
zmizelém dřevě ze slatí.
