.

ŠUMAVA UMÍRAJÍCÍ, ROMANTICKÁ A TECHNOKRATICKÁ
(Klostermann, Neruda, Váchal, Pavlík a ing. Žlábek)
Autor: VLADIMÍR JUST
Revolver revue, 1996

„Krajina jeví se nám takovou, jakými jsme sami; shledáváme v ní to, co do ní odjinud jsme přinesli..." (Josef Váchal, 1931)

„Neštěstím národního parku Šumava je závislost na těžbě dřeva (...). Park, který zajišťuje svou existenci z exploatace toho, co má chránit, může jen stěží zůstat parkem." (Boyd Evison, USA, 1994)

Naše nejrozsáhlejší a nejstarší pohoří, v jehož mírném názvu odedávna šumí dlouhé vlny lesů, je pohoří, které se nevnucuje. Nehrozí na nás z dálky bílými vztyčenými prsty čtvrtohorních štítů, neomračuje nás divokými skalisky a dramatickými propastmi. Sníh tu v zimě jen mírumilovně, těžce spočívá, jako při siestě. Rozvaluje se líně po třasovisku a ani ho nenapadne hotovit se k agresi, šikovat se do hrozivé vozové hradby laviny. Nejen sníh, celé toto pohoří nikterak „mužsky" netrčí, spíše jen „žensky", milostně či „kontemplativně" spočívá samo v sobě. Jeho pečlivě ukrytá ledovcová a slatinná tajemství si musíte také perně vydobýt celodenní pěší túrou. Sémioticky příznakové je už pojmenování tohoto pohoří: jakoby nám čeština chtěla podsunout jistý způsob vnímání tím, že tyto hory jako jediné z hraničního věnce země opatřila ženským rodem.
Není myslím taky náhoda, že toto původně prvohorní pohoří, k české kotlině vlídnější než k bavorské, nakonec barokně tvarovaly, jemně zdvihly a měkce, do kompromisu s vnitrozemím zaoblily třetihory. Rasantní, nekompromisně ostré a mladé čtvrtohory celý ten česko-německý kompromis, celou tu později zalesněnou deklaraci pouze oduševnily osmi ledovcovými oky do nebe, v podobě pěti českých a tří bavorských jezer. V jejich bezprostřední blízkosti, tvrdí alespoň odborníci, přežívají navzdory nepřízni času relikty z doby ledové...
Není divu, že takové pohoří má svou mytologii a poetiku: odedávna přitahuje básníky, romanopisce, malíře, skláře, mystiky, myslitele, komponisty i turisty - a bohužel také zlatokopy, dřevorubce, pytláky, černé myslivce, lesní inženýry, bouchaly a strážce hranic před vlastním obyvatelstvem. Citát z Váchala, kterým jsme otevřeli naše úvahy, platí beze zbytku pro ty i ony: všichni jmenovaní si do krajiny nakonec vnesou to své, aby se v ní zrcadlili. Nezůstávají však jen přitom: zároveň vtlačí do zvrstvené krajiny svůj obtisk, své logo, svou stopu. Některé stopy zvrásní jen duchovně a metafyzicky, v rovině kolektivní paměti, tj. opřádají ji stále hustší sémantickou vrstvou příběhů, neproniknutelným pokryvem pověstí, legend a mýtů, v jistém smyslu skutečnějších než sama skutečnost. Zvláště odpovídají-li tyto lokální mýty nějakému obecnému archetypu (posvátná hora, lítý boj na život a smrt o obživu, svár mezi civilizací a divočinou atd.). Tak například čtenáři (diváci), kteří jednou vstoupili do Světa lesních samot a poznali drsný život nadlesního Kořána a spol., už prostě nebudou s to dívat se kraj pod Luzným jinýma než Klostermannovýma očima; na Plešné jezero budou už stěží kdy čtenáři Hvozdu pohlížet jinak než skrz křišťálové sklíčko Stifterovy imaginace (podobně dnešní uschlý les u Weitfällernské, resp. Rokytské a Roklanské slati, jímž vedení parku t. č. straší delegace, aby zdůvodnilo megalomanskou těžbu zdravého dřeva úplně jinde, tento Mrtvý les jako trvalý archetyp zdejší věčně zanikající krásy jsem znal nazpaměť z Váchala třicátých let dávno předtím, než jsem jej po otevření hranic viděl ve skutečnosti). Je to podobné, jako dopředu vím, že dostanu-li se kdy sebemodernějším dopravním prostředkem třeba k pevnosti La Rochelle, nebudu mít na nose nic jiného než Dumasovy ahistorické brýle.
Jiné stopy poznamenávají šumavskou krajinu fyzicky: zlatými sejpy, drátěnými zátarasy, rozstřílenými staveními, hroby zdejších usedlíků, naší chrabrou armádou vandalsky vyhozenými do povětří, kulometnými hnízdy na živé terče, prchající za svobodou, loužením zlata minulou těžbou rašeliny, letošními olejovými skvrnami, dvoumetrovými rigoly, asanací, holosečí. Zlatokopové a dřevorubci, vyzbrojeni dnes technikou, o jaké se předchozím staletím nezdálo, mluví o jedinečném mystériu šumavské symbiózy les, vody a půdy výhradně v kategoriích tolika a tolika tisíc ohrožených plnometrů dřevní hmoty (podobně jako lidé téže mentality hledí na zalesněný Tlustec na opačném konci Čech jako na zásobárnu 36 000 000 kubíků čediče). I oni na Šumavě v tuto chvíli podvědomě vnášejí své násilnické sklony do měkké, žensky poddajné krajiny. A činí to se stejnou agresivitou, s jakou dříve vnášeli Kalčíkem opěvovaní vrazi v uniformách ČSLA do chmurných par a slatí svou třídní nenávist a pálili zezadu, hlava nehlava, po „narušitelích" z vlastní strany hranice.
A co básníci?

I.
Pragmatickýma, městsky věcnýma i laskavě ironickýma očima pohlíží na Šumavu třeba pěší turista Karel Čapek. Je co chvíli zaskočený nějakou krajinnou zradou: „Pustíš se přes louky a louka ti mlaská pod nohama a houpe se skoro podezřele; zachráníš se mocnými skoky do lesa, a prvním krokem proboříš se po kolena do mechu, zatímco hůl ti až po rukojeť vjede do trouchnivějícího peně, o který ses chtěl opřít... Pořád překračuješ takové stružky a mokřiny a třasavá rašeliniska - ty hory jsou samá voda, to jsem blázen, odkud to všecko teče..." Jako typický městský člověk si ulehčeně odfrkne teprve na silnici, „kde si plně uvědomíš podstatnou lidskou libost; z tvrdých a pevných věcí pod nohama". Zgruntu jiný než tento pohled zpoza země je emfatický pohled shůry, z umělého vlasteneckého „globálu" třeba u Elišky Krásnohorské. Nebo hravě rokokový údiv nad hadím tancem manýristicky protažených, plazících se kořenů, kmenů, vývratů, močálů i poutníků u takového Liebschera či Herolda; jiný je zase pohled rozmarného nebo baladického impresionismu Nerudova, Hálkova, Heydukova či Mařákova, archetypálně zjednodušeného secesního symbolismu Preislerova atd.
Proti tomu všemu stojí jako těžký, bytelný kámen naturalismus Karla Klostermanna. Na rozdíl od lehce vlastenčícího nadšení sezónních turistů z metropole se tu setkáme s programově drsným pohledem domorodce; s někým, kdo po většinu roku vidí zamračenou oblohu, nekonečné deště, trouchnivějící, na kost vybělené pařezy a pahýly se světélkujícími dušemi zemřelých, onu věčnou, po tisíciletí neměnnou říši všudypřítomného tlení a umírání vegetace mokrem ( „Slatinná poušť, příšerná, nehybná, vždy jednotvárná až k zoufání... Nesčíslné kmeny tlejí a hnijí po zemi; pod nimi a vůkol nich líně tekou černé vody, tu a tam v hluboké louže se stavíce..." atd.). A právě v pochmurnosti, vznikající z osudového sepětí vlhka, par a vegetace, viděl nejspíš Klostermann a jeho následovníci specifického génia loci Šumavy - a z této atmosféry formoval i své temné, hranaté vesnické příběhy. Spíše než ony archaické příběhy samotné však přežívá jejich „matečný louh", jejich pratvar a zárodečná atmosféra. Vegetační zánik, smrt i zrod nových organických struktur, probíhající v těchto končinách neměnně v mnohatisícileté časové dimensi (dodnes jsou zde v náhorních slatích a v blízkosti jezer místy konzervovány pozůstatky fauny i flóry z poslední doby ledové) - a s tím spojená stálá existenciální úzkost z bytí - to vše nabízí základní poetickou konstantu mokvavého jádra tohoto kraje. Konstantu, česky poprvé pro centrální Šumavu definovanou právě Klostermannem (německy obdobnou konstantu, jen broušenou s větší „sklářskou" tvrdostí, průzračností i zručností, už o půl století dříve - tentokrát pro kraj pod Smrčinou - definoval Adalbert Stifter).
U Klostermanna se také poprvé ve vyhraněné podobě objevuje starost o uchování statu quo. Je to vlastně starost o dávný archetyp kompromisu, který toto pohoří symbolizuje. Starost o uchování tisícileté rovnováhy umírání a zrodu, tváří v tvář prudce rostoucím ambicím, mefistofelské inženýrské pýše i nebývalým technickým možnostem člověka. Tato Klostermannova starost jevila se současníkům nepochybně jako směšný anachronismus, jako nesnesitelný staromilský konzervativismus zastydlého zemského patriota (pocit konzervativismu snad podtrhávala i archaická forma a tu a tam i kožené dialogy jeho románů). Teprve dnes nám zní tato starost nějak povědomě a rozhodně „moderněji" než dávno zaniklý výsměch tehdejších modernistů. „Ty velké tu stály odjakživa," říká o stoletých stromech na návětrné straně lesa jedna z četných mužských Kassander Šumavy, strategicky rozesetých po Klostermannových románech, jednooký stařík Ze světa lesních samot. „Zetlí ten, zetlí onen, jeden po druhém a padne; na jeho místo jiný postoupí a zmohutní... Dokud celou věc člověk lesu samému ponechává, nic lesu se nestane. Co les ztratí, zase si vynahradí. Ale pokácejte ty staré stromy zkraje, ty velké a uvidíte! Vzepře se vítr do husté drobotiny, a povídám vám, celou rázem ji položí. To bude mela."
Technokratické náboženství, jemuž propadlo naše století, jež do počtu vražd (lidských i přírodních druhů) překonalo všechna předchozí, vystrkuje u Klostermanna růžky už na sklonku století devatenáctého:
„Povídám vám," oponuje jednookému konzervativci hlasatel nového lesnického myšlení, „to byste měli vidět... Ve světě je krásně, všechno rovno jako ten stůl... Vysekají celé kusy lesa, tři čtyři jitra, také třicet... a potom vám to vysazují drobounkými smrčky, pěkně v řadě, stromek podle stromku ve stejné vzdálenosti. To je vám krása, jako proužky na košili!"

Toto je technokratická definice krásy. Stejný kasárenský výměr vytáhli dnes obecní činitelé a technokrati Ministerstva životního prostředí ČR, kteří zdůvodňují hysterické kácení městské zeleně „estetickými důvody" (na argumenty přírodovědné, vyčíslující neuvěřitelný energetický výkon každého, i přestárlého stromu, jsou totiž krátcí). V Praze stejně jako na Hluboké. To je vám krása, jako lampasy na mých kalhotech! Starý, zjizvený a vrásčitý strom=paměť, strom=hnízdo stovek organismů, ale i strom=torzo a strom=artefakt, není pro českého posttotalitního úředníka bez vrásek a bez paměti zdrojem estetického zážitku (viz TV pořad Nedej se 9.12.1996). Těmto zdeúředním mankurtům odpověděl velmi přesnou metaforou Milan Knížák: podle jejich výměru krásy by byl ideálním estetickým objektem voják v uniformě. Dodejme, že spartakiádním (v podstatě fašistickým) ideálem krásy, strašícím t. č. na českých úřadech, je stejnověkost, stejnorost a mládí. Stáří, nemoce, umírání, bolest, smrt, neplánované mesaliance různých druhů a generací, patina věků a nepříznivých vlivů, to všechno se do radostné diktatury krásy nevejde. Likvidací smrti a přirozeného umírání v jménu nového života, jejich nekompromisním odstraněním z obzoru člověka, likviduje se zároveň odvěký řád přírody, k němuž smrt i zrození neodlučitelně patří: se stromy se provádí vlastně jakási násilná euthanasie, neboť se jim zabraňuje umřít přirozenou, aniž se jich kdo ptá na jejich souhlas. Takové chování se člověku nemůže nevymstít.
Také v NP Šumava nás (když dojdou přírodovědné argumenty) straší etikou: „Les musí nepřetržitě produkovat, co produkovat má. V tomto případě estetický požitek. Kdo by se chtěl koukat na mrtvé stromy?" (ing. Jan Šťastný, pěstební inspektor NP Šumava, jeden z těch, kteří v současné chvíli vysazují podle lineáru Šumavu novou, lepší, stejnověkou, viz Magazín MfD 21.11.1996). Souhlasil bych možná s tím, že les má produkovat estetický zážitek, ale kategoricky odmítám, aby mi Aristotelem této estetiky byl pěstební inženýr. Aby mně i mým potomkům právě jeho úřednický mozek sto let dopředu předepisoval, co je a není krásné.

II.
Jan Neruda se asi vyznal v estetických zážitcích víc než ing. Šťastný. A na Šumavě se jakoby najust kochal právě tím, co nám chce ing. Šťastný jako předmět estetického kochání odepřít. Básník nepochybně neznal pojmy jako „ekologická rovnováha", „biodiverzita", „zmlazení" či „přirozená sukcese", ale na umírající šumavské velikány se díval s citem pro ekologickou stabilitu různověkého biotopu tak přesným a neomylným, že by měli k němu nastoupit páni inženýři Šťastní a Žlábkové do učení: „Některá souš, přímo ještě stojící, ale již bez listu, bez kůry, vypadá jako kostra bílá. A po zemi tisíciletá generace na tisícileté! Kde noha může k zemi, jako by stoupala po nejměkčích kobercích... Dole vidíš práchnivící, zeleně omženou mrtvolu prastarého velikána, přes něj se převalil druhý, formy těla jsou ještě zachovány, ale prstem projdeš celým tímto tělem prohnilým, a přes ten se položil zas třetí, také již mu opadaly všechny větve, leží jen pouhý, dlouhý trup, a z toho vyrůstá padesát veselých stromků mladých, živicích se trouchní svého otce."
Je mi líto přírody v rukou pěstebních inženýrů, kteří postrádají přirozený Nerudův cit pro dialektiku života a smrti ve volné přírodě, kteří nikdy neslyšeli o Josefu Váchalovi a jeho posvátné estetice lesa a zvířat, o Josefu Šafaříkovi a jeho sebezáchovné obraně života v nepravidelném „rubatu", o Janu Patočkovi a jeho kritice neodvratné úpadkovosti technické civilizace, o Albertu Schweitzerovi a jeho bezpodmínečné úctě ke všemu živému, o Goethově Faustovi a jeho nekrofilní civilizační mánii, jež vyhladí ze světa dva přebytečné staříky i s jejich „nehezkou" chatrčí (kdo by se chtěl na ni koukat!). Pozoruhodné je, že pěstební inženýři a rychlokvašení estetici mluví přitom jak o Klostermannovi či Stifterovi, tak o Váchalovi a jiných „amatérech" s neskrývaným opovržením (viz ing. Žlábek v Nedej se, 2.12.1996 aj.).
Chtěl bych se dožít chvíle, kdy do vedení a rad Národního parku, jakožto kulturní instituce, vedle renomovaných ekologů a osvícených lesníků, schopných se domluvit s bavorskými sousedy, usednou i význačné osobnosti kultury se vztahem k Šumavě. Pak by těžko mohl oslovovat ředitel veřejnoprávní kulturní instituce veřejnost způsobem, který svým slovníkem připomíná denní rozkaz velitele roty před nastoupenou jednotkou (prosím pečlivé korektory RR, aby laskavě neopravovali chyby): „Vážení návštěvníci! Na území Národního parku Šumava je pro Vás připravena celá řada aktivit... Předkládaný výňatek z Návštěvního řádu, si pak klade za cíl napomoci Vám, návštěvníkům Národního parku Šumava, v orientaci v základních pravidlech chování v přírodě národního parku, aby Vaše zážitky z pobytu v tomto území nebyly zkaleny vědomím, byť nechtěného poškození přírody národního parku nebo jinou nepříjemnou vzpomínkou na toto krásné území. Ing. Ivan Žlábek, ředitel SNP a CHKO Šumava" (Leták NP, Vimperk 1996).
Žerty stranou: jedině radikálním posunem stávajícího lesního závodu do kategorie národního kulturního statku by byla v našich poměrech spolehlivě zajištěna jedna ze základních funkcí Národního parku podle definice IUCN (Mezinárodní svaz pro zachování přírody a přírodních zdrojů). Nejvyšší úřady státu mají podle ní za povinnost „zastavit či odstranit hospodářské využívání a zajistit, že ekologické, geologické i estetické hodnoty, jež vedly k vyhlášení chráněného území, zůstanou nedotknutelné..."
Svár mezi nekrofilně (preferující zásah, plán a stejnorodost) a biofilně (preferující nezasahování, respekt a různorodost) orientovanou estetikou je asi součástí širšího obecného konfliktu, který prochází napříč vědami, lidmi i společnostmi. Je to konflikt mezi pýchou lidského rozumu (apriorního plánu) a pokorou před přírodním řádem (úctou před něčím, co přesahuje lidskou zkušenost). Úzkostná snaha po pořádku a po rodové, druhové či jiné čistotě bývá právem podezřelá: byť se jakkoli zaklínala zdravím, neofilií a vymezovala se odporem ke smrti a chorobě, je to snaha ve své podstatě zmrtvující, ochuzující a tudíž - nekrofilní. Ne náhodou se ty nejkrvavější totalitní režimy 20. století, jež se staly navěky symbolem nekrofilie, od počátku zaklínaly jako klíčovým, erbovním slovem právě pořádkem (zdravím a čistotou).
Kupodivu totéž platí i o lese. Je u nás pár lesníků ne-technokratů. Mezi nimi i vědec s filosofickou vizí i nerudovskou uměleckou intuicí, jemuž se zatím úspěšně vyhnula nákaza fachidiotie, řádící v jeho oboru zhoubněji než v kterémkoli jiném, ing. Karel Kaňák. A ten vidí v obecném požadavku „zdravého", „čistého" a „uklizeného" lesa do budoucna ten největší průšvih. Říká (v přednášce z 22.7.1996) toto: „Čím je v lese větší binec a nepořádek, tím víc tvorů se tam schová - velkých, malých, miniaturních mikrobů, všeho možného. Samozřejmě každý působí na něco, každý je hlídačem nějakého jiného druhu. Říká se parazit, ale parazit je něco úplně jiného. Paraziti jsou právě ti, kteří umírají nebo chřadnou, odebírají z ekosystému látky, ale sami zpátky nic nedávají. Tak ti lehnou, paraziti je dokonají a oni teprve začnou dávat to svoje rozpadající se tělo k dispozici ekosystému. To jsou takové absurdity - čistý a zdravý les. To je ten, kde je prostě všechno uklizené, když tam necháte ležet nějaké větve, tak - ježíšmarjá, tam se rozšíří brouk a bude zle! Co to je, ten brouk? To je ten, který dělá les zdravým, protože všechna ta nedochůdčata zlikviduje a ty zdravé stromy mu odolají."

III.
Ostatně není divu, že současná těžařská lobby ve vedení NP se například ke Klostermannovi příliš nehlásí. Není to věru jejich patron.
Stejně jako jeho jednooký hrdina si i Klostermann o přírodní „mele" i nadále mele svou. Dobře ví proč: mela přišla v podobě pustošivých vichřic a následných řetězových kůrovcových kalamit rovným dílem na české i bavorské straně Šumavy v letech 1870-1872. To je osudové, tragické memento, zachycené snad ve všech Klostermannových šumavských prózách.
Mela přišla jako antický trest za „hybris", za překročení míry v kořistném zacházení s přírodou. A přišla ještě mnohokrát po Klostermannovi. Zvláště příznivé podmínky jí vytvořily naše dálkové imise a kyselé deště (byť zde, v porovnání s ostatními pohraničními horami, údajně nejřidší). Také půdní eroze ve svažitém terénu, pokles spodních vod a rány po těžké mechanizaci udělaly své. A přirozeně i nepůvodní, stejnověká smrková monokultura (opět se tu dnes nepoučitelně vysazuje, ačkoli do 1200 m zde úspěšně došplhají i jiné, například listnaté stromy!).
Ale jako každá správná tragédie, může mít i zdejší periodická šumavská mela svou očistnou katarsi, svůj hlubinný smysl. Nikdo tuto tragickou katarsi ve zdejších podmínkách v těchto dnech nevystihl lépe než ředitel NP Bavorský les, dr. Hans Bibelriether: „Větrné a sněhové polomy s kůrovcovými kalamitami jsou metodami přírody, jak nechat vzniknout z nestabilních hospodářských lesů v příštích generacích stabilnější, odolnější přírodní les." U nás máme k takovému pochopení šumavských (ostatně i jiných) katarzí zatím daleko. Tragédie zde tradičně probíhají bez katarzí, neboť nejsme ochotni přiznat ani v chráněných zónách přírodě nejzákladnější právo a svobodu tvorby, protože my přece víme nejlépe, co ona potřebuje, a tak ji znovu a znovu přetváříme ku svému škaredému obrazu. A výsledek pozorují dnes bavorští ochranáři z protějších kopců s rostoucím znepokojením. „Na české NP," stěžují si ve svých novinách, „se plošné holiny stále zvětšují. Na kilometrových plochách uměle zpracovaných polomů v boji proti kůrovci vznikly labilní strmé okraje, které jsou stále nahlodávány větrem, sluncem i kůrovcem. Lesní dělníci se bohužel zakusují stále hlouběji do jádra NP" (Hartmuth Strunz z NP Bavorský les).

IV.
Jak jsme řekli, mely, před nimiž nás varoval Klostermann před více než sto lety, pokračují dál. Naposledy v osmdesátých i devadesátých letech tohoto století, tentokrát však již jen naší straně, neboť vězte, že kůrovci v posledním desetiletí, navzdory zdejší klikaté hranici, zachutnalo výhradně jen české lýko. A čím víc a hlučněji se tu proti němu bojuje mediální průpravnou dělostřelbou a následnou velkoplošnou holosečí a chemií, tím více mu, prevítovi, u nás chutná. Bývalý pracovník NP Šumava a zakladatel plzeňského arboreta Sofronka ing. Kaňák má po ruce ještě jiné vysvětlení, než je české národovectví lýkožrouta: „Dokud necháte lýkožrouta v klidu přemnožit, nemůže nastartovat proces redukce nebo zániku vůbec. Když člověk, který dělá strašně rád režiséra všeho ve svém okolí, zasahuje i do stresových situací, jen tím prodlužuje průběh a trénuje subjekt procesu k bojové pohotovosti. To platí právě tak u brouka jako u lidí... Smysl nemá genocida brouka (zároveň s lesem), ale využití toho pozitivního, co přináší jeho úloha v přírodě, tj. vyklidit všechny oslabené jedince z populace, takže zbydou jen nejvitálnější..." Podle téhož zdroje jedině tak může v budoucnu pozitivně působit tzv. efekt zakladatele: i kdyby kalamitu přežil jediný strom, je to on, který založí odolnější, stabilnější generaci. To se ostatně dělo - bez zásahu člověka - samovolně a „zadarmo" po celá tisíciletí (a děje se tak dodnes: všude tam, kde ustoupí člověk, nastupuje spontánně les). Tzv. „aktivní ochrana lesa" před kůrovcem (tj. léčba holosečí, i v nejvyšších partiích) je přesně ten typ terapie, který spolehlivě zakládá budoucí stadia choroby. Člověk tu léčí nemoc, která by tu prokazatelně nebyla, nebýt jeho minulých „léčeb".

Jedna z prapříčin dnešního neutěšeného stavu vězí v neuváženém odvodňování slatin, v nesmyslném budování asfaltových a betonových komunikací s neadekvátními vodními příkopy a v melioracích v pramenných oblastech.
V Klostermannových dnech byla technická civilizace na horách teprve v plenkách (navenek dosud značně roztomilých). Civilizační hrozbu představoval maximálně vláček, supící k Boubínu, nebo technicky dokonalé a k přírodě ještě relativně ohleduplné vodní dílo k plavení dříví, jakým byl Schwarzenberský kanál pod Plešným jezerem či Vchynicko-tetovský kanál pod Tříjezerní slatí. Ale byla tu už i průmyslová lesní těžba (tehdy ještě s pomocí ručních pil, koní a kanálů) a zmíněná, ne příliš šťastná plánovitá monokulturní smrková výsadba. Už koncem 18. století, kdy zakoupili kupříkladu prášilské polesí od Kinských Schwarzenberkové, se začalo s velkotěžbou tak gruntovně, že z původních 10 tisíc zalesněných ha tu v předvečer velké vichřice roku 1870 zbylo pouhých 600! Na řadě rytin z té doby vidíme už kopce překvapivě holé: začalo se i s nešťastným vysoušením slatin a těžbou rašeliny.
Ale na druhé straně: stejně rychle, jak se tu kácelo, se tu i zalesňovalo. A vynášela se splavená hlína v nůších zpět nahoru. Nicméně osudový koloběh, jehož nevyhnutelným důsledkem jsou zatím vždycky sušší hory a zvětšující se holiny (průmyslové zalesňování, kácení, vichřice, polom, kůrovec, nové kácení a nové zalesňování, nad 1100 m dnes už s trvalým nezdarem), byl založen už tehdy, v čase idyly. Na obranu Schwarzenberků dodejme, že tehdy tu nebyl žádný Národní park, ale regulérní lesní závod (cosi podobného dnešním parkům byly pouze přísně chráněné pralesní úseky, např. boubínský, stožecký, žofínský aj.).
Tím prvním, kdo se z bludného kruhu kalamit a rozšiřujících se holin pokusil vykročit, bylo současné vedení NP Bavorský les: od roku 1984 se zde nebojuje proti kůrovci velkoplošným kácením a půdní kryt je tu nedotknutelný. Má-li zde výjimečně přejet traktor (například aby odstranil kmen spadlý přes cestu), kladou lesníci den předtím po celé trase na mokrý terén větve a povalové dříví, takže druhý den turista nepozná, že tudy traktor přejel. Výsledek? Během deseti let se tu projevil překvapivý nárůst, nikoli úbytek dřevní hmoty: pod šedivými, uschlými enklávami lesa, jenž se kůrovcem zbavuje nemocných a slabých stromů, se objevil zmlazený nový porost (podle zprávy spolkového ministra z října 1996 jde o dva a půl miliónu stromků nad 20 cm). Vzniká tu konečně různověký, stabilní ekosystém, nikoli lesní plantáž jako na české straně. Letecké snímky jsou dostatečně výmluvné. Na bavorské straně skutečně přešli k ochraně nikoliv jednotlivostí, ale přírodních procesů: nastartované živelné procesy tu probíhají pod kontrolou, na základě dlouhodobého základního výzkumu (profesor Schwenke z mnichovské university aj.). Zdánlivě je to tak prosté: „V Národním parku se netěží dřevo, ale informace" (ing. Karel Kaňák).

V.
Jeden z mála šumavských vizionářů, který bral Klostermannova varování vážně (a to jak „filosoficky" - ve smyslu sváru protikladných principů a „pratvarů" života a smrti, tak „ochranářsky" - ve smyslu starosti o civilizační přežití této jedinečné přírodní rovnováhy, starosti o les jako o „nejvelebnější, nejspořádanější a vlastně nejsložitější dílo přírody"), byl Josef Váchal. V celoživotní intuitivní obraně před nivelizujícím a čím dál víc řvoucím motorem pokroku nabyl Váchalův vztah k tomuto pohoří až archetypálně bytostné, mysticko-majetnické povahy „Chtěl bych, jako ždánovský před sto lety čaroděj, vzduchem létající z polí Hölffhofských na blízký Heidlberg, alespoň tak se vznášeti mezi dvojhlavým Roklanem a Luzným a kol oblého Antiglu. Tím více chtěl bych býti mocným kouzelníkem, abych zaklíti mohl před cizopasníky lidskými do neviditelných míst a bezpečí všechnu nádheru šumavského lesa, s jeho starými chlapíky, krásu smrků a jedlí, listnáčů starých a mohutných košatých javorů..." (Šumava umírající a romantická, 1931). Podle Váchala, který si ovšem Šumavu „jungovsky" zabydlel, opředl a divadelně rozehrál celým groteskním vesmírem svých privátních skřetů a „duchů slatě", teprve „generace příští, zajisté moudřejší než dnešní, seznají, že divoká tiš hvozdů lidstvu užitečnější jest než nejnádhernější sportovní stadion". Ani kůrovec, ani turista, ani Schwarzenberkové, nýbrž technický pokrok je Váchalovi hlavním nepřítelem Šumavy. Nelibě nese „zanedbání na straně naší" oproti „tradiční německé péči o les", oproti „respektování pralesního rázu odvěkých přirozených rezervací... Jinak je tomu na české straně, kde obstojí leda hvozd slatěmi chráněný či nedotčený pro obtížnost odvozu dřeva; tam jedině ponechává se přírodě volné pole" (Dtto). Je až neuvěřitelné, jak se Váchal i v tomhle trefil: skutečně jen světově jedinečný fenomén šumavských mokřadů a fakt, že by se tu traktory a buldozery nenávratně utopily i s řidiči, zatím letos zabránil vytěžení vzácných klimaxových, „podmáčených" smrčin, které lemují okraje slatí. I když obrovská řvoucí helikoptéra v Pürstlinku (Březník) a sudy nafty přímo před hájovnou revírníka Kořána ze Světa lesních samot mi naznačuje, abych ani tady nebyl přílišným optimistou...

VI.
Devadesát let po Klostermannovi (a půlstoletí po Váchalovi) popisuje Petr Pavlík již katastrofické účinky rozvinutého technokratického myšlení na nejcitlivější partie Šumavy, a to v románu Vichřice (1981). Odmyslíme-li si z příběhu režimní úlitby a servility, zbude nám starost o ohrožený rovnovážný systém, o složitě udržovaný archetyp rovnováhy, jaký představuje šumavský les. Jako u Klostermanna se i u Pavlíka dostává z pozice všudypřítomného lyrického pozadí do role nejvlastnějšího protagonisty románového dramatu les. O osud lesa se oba prozaici obávají a jeho závěrečného, „anticky" neodvratného pádu oba svorně želí. Tato starost o les tak překvapivě spojuje „schwarzenberského" Klostermanna se „socialistickým" Pavlíkem - i s přetrvávajícím státně-socialistickým plundrováním lesů v éře restaurace kapitalismu. Tedy s aktivitami, jež navzdory slavnostně vyhlášenému Národnímu parku s nejpřísnějším režimem ochrany žijí neomaleněji než kdy dříve z exploatace toho, co mají ze zákona chránit.
Závěrečnou románovou apokalypsu (jež je jakýmsi virtuálním modelem mnohem rozsáhlejší apokalypsy, jež se tu dnes odehrává v reálu) popisuje P. Pavlík očima svého zklamaného hrdiny. Líčí olejové „hluboké koleje", v nichž se „zrcadlí vodní hladiny, jakoby náhle vyhřezlé v prudkém smyku. Připomínaly smutné oči, odrážející okolní les, modré nebe, ale taky posměšný škleb techniky, která má pomáhat člověku... Musel myslet na zpřetrhané odvěké cesty spodní vody. Voda náhle nemohla z místa a rozbahnila půdu do mrtvých třasovisek. A o kus dál hluboký, až do štěrku a balvanů obnažený pás v zemi, který vyhloubili tahanými kmeny. V době dešťů a prudkého tání se jím odnáší po věky nashromážděná drahocenná půda". Zhruba o sto stran dál čteme o kompletním pádu nejvzácnějšího smrkového lesa v revíru jako o přímém důsledku nám tolik povědomého způsobu hospodaření: „Větrný proud se spojil se sílou vody. Měsíce nahlodávala jemné bludiště zemních pórů, až vzniklo bahno a (umělý) močál. Bylo jí příliš mnoho, kořeny vodu nestačily sát. A teď se voda žene do tohoto hřbitova... aby si člověk uvědomil, že ji před rokem poslal tam, kam neměl."

VII.
To, co P. Pavlík popisuje v „malém", rozpoutala ve velkém právě v těchto dnech a měsících Správa NP pod velením lesního generalissima ing. Ivana Žlábka. Masivní těžební hysterie (přes 200 tisíc kubíků „kůrovcového" dřeva tu nebylo vytěženo v žádném z předlistopadových ani polistopadových let!) si vynutila nepopulární opatření. Správa sáhla dokonce - aby její počínání nemohla kontrolovat veřejnost - k typicky totalitní praktice, k uzavírce rozsáhlé oblasti modravských slatí, tedy nejmokřejšího jádra Šumavy, sousedícího bezprostředně s NP Bavorský les - a to od 1.8. do 1.11.1996. Vedení ofenzívy proti lesu spoléhalo zřejmě na to, že 1.11. napadne v nejvyšších polohách (a o ty jde!) milosrdný sníh a zakryje stopy vandalismu, jenž je hrubým porušením zákona č. 114/1992 (paragraf 16 přímo zakazuje v NP používat technologie, jež by mohly vést k poškození půdního krytu: traktor ve slatinných oblastech takovouto technologií mimo jakoukoli pochybnost je; paragraf 88 přímo definuje podmínky pro udělení miliónové pokuty za ohrožení chráněných oblastí nad nezbytnou míru, např. těžkou mechanizací, při „zásazích proti škůdcům"!). Když příroda zradila a sníh nenapadl jako v jiných letech, Správa NP chvatně uzavírku pro veřejnost prodloužila o celý listopad 1996 (tehdy tu těžební ofenzíva vrcholila). Ty otřesné stopy po bitvě (zaznamenané naštěstí na kameru před nasněžením) jsou neomylným autorským rukopisem: jsou zprávou o stavu duše těch, kteří zdejší agresi naplánovali a provedli. Na slatinných místech, kde se boří i turistova noha, půl roku ryly tisíciletý půdní kryt bělorusy, traktory, tahače, bagry, ocelová lana. Výjimkou tu nejsou dvoumetrové rigoly plné bláta, oleje a umělých kaluží. Vedle evidentně napadených kůrovcových smrků jsme zaznamenali četné poražené zelené velikány, jež ať loupáte nožem jak loupáte, kůrovcových chodbiček se nedoloupáte. Počet náletů na 1 dm2 kůry tu nevykazuje (dle příslušných tabulek) ani „slabý", natož „střední" či „silný" stupeň napadení. Některé z evidentně zdravých poražených smrků měly dokonce zelené hranaté označení, což - jak jsem se informoval - byly smrky semenné. V místech, kde nás po pět let ochranářské cedule důtklivě upozorňovaly, že nesmíme vyjet ze stopy či odbočit z pěšiny, že pouhý šelest našich kročejů (lyží, bicyklů) by vyplašil zde vzácně bytující a hřadující faunu, v těch samých místech dodnes slyšíme řev motorových pil a jekot motorů (okolí Cikánské slatě, Studené hory, Modravské hory, Černé hory, Stráže a zejména letos vyholené Malé Mokrůvky). Na Černé hoře, pod níž pramení kultovní česká řeka, ponechali turistům pás lesa pouze na východní straně: celý jižní, jihozápadní i severozápadní svah (okolí Biskupské slatě aj.) je po zlikvidovaných polomech i nových těžbách holý a připomíná Krušné hory - až na to, že je holý lidským přičiněním. Na všech turistických mapách NP Šumava, vydaných v tomto roce, jsou letos vytěžené partie ještě pokryty souvislou zelení, na některých z nich (vydaných a lektorovaných Správou NP 1996!) jsou dokonce kompletně celé v 1. zóně NP. Chráněn úředním Rozhodnutím jako „bezzásahový" byl až do července 1996 alespoň souvislý 200 metrový pás podél hranice s NP Bavorský les. Od srpna 1996 je postižen i on, dokonce i stromy, stojící metr od hraniční cedule: to už není od této chvíle hranice dvou států, ale dvou úrovní kultury. V Bavorsku biodiverzita, u nás holina. V Bavorsku naděje na přírodě blízký, mnohověký les, u nás (v ideálním případě) jistota stejnověké monokultury.
Příznačné pro technokratické myšlení i totalitní praktiky vedení našeho parku byly rošády kolem neustálého měnění cedulí, označujících v terénu 1. zóny. Zonace probíhala neuvěřitelně svévolně a zmateně ( „Zóny si vymýšlím já," prohlásil sebevědomě na tiskovce ve Vimperku 9.10.1996 sám ing. Žlábek). A svou konspirativností velmi připomínala záměrně matoucí dopravní značení po sovětské invazi v srpnu 1968 (jak lavinovitě narůstala těžba, postupně mizely cedulky 1. zón s přeškrtnutým chodidlem, den za dnem se zóny účelově zmenšovaly až na obrany neschopné ostrůvky, které bez opory okolních „kulturních" lesů budou odsouzeny k vysoce pravděpodobnému zániku).
Neblahého vývoje (zmenšení chráněných zón z původních cca 15 000 ha na cca 8 000 ha, podezření z pokračující hospodářské exploatace parku) si nemohla nepovšimnout ani ředitelka Federace národních parku Evropy Eva Pongrazová. Ta upozornila vedení našeho parku, že je na nejlepší cestě ztratit mezinárodní klasifikaci. A toto všechno se děje navzdory protestům členů vědecké rady Entomologického i Botanického ústavu AV ČR, ředitele Ústavu ochrany přírody Přírodovědecké fakulty UK etc. (navíc bez svolání vědecké rady Parku, která se o tak důležitém rozhodnutí, jakým byla letošní uzavírka a masivní těžba, dozvěděla až z tisku).
Zmíněný Petr Pavlík, žijící v šumavském Stožci, letos řediteli NP napsal: „Neubližujme něčemu, do čeho se jednou bude chodit na zakoupené vstupenky, protože v přelidněné Evropě nebude čím dál tím víc k hnutí. Tím vším se nám Šumava odmění, nezachováme-li se k ní jako handlíři dobytka... Byť se dnes všechno dokumentuje a archivuje, přimlouval bych se, aby u každého zásahu do přírody či krajiny stála cedule se jmény těch, kteří se o stavbu či řešení zasloužili!"
Navrhuji tedy, aby (například) pod Malou Mokrůvkou, pod Černou horou u bavorských hranic a v okolí Cikánské slatě (všechny lokality vstoupí do příštího milénia jako suché, těžko kdy zalesnitelné holiny) byla umístěna cedulka: „Hora odtěžena pod vedením ing. Ivana Žlábka, za ministrů Františka Bendy a Jiřího Skalického".
A na paměť boje s kůrovcem až do posledního stromu bych chtěl - jako satyrskou dohru tragédie - připomenout Suchého píseň o Škrholovi. Mám podezření, že ten bojoval s vosou obdobnou přísně vědeckou technologií:

A jak tam ta vosa sedí na nose
Bouchne ji a v tu ránu je po vose
Zbývá jen, abychom k tomu dodali
V tu ránu je po vose i po králi.