Písemnosti ze Šumavy

 

.

     

 

Citované výtažky z kapitol souborného díla Čechy. I. Šumava. Hlavní autoři: F. A. Šubert a K. Liebscher, vydáno v reprintu r. 2000

 

Od Eisensteina k Pláním (Jaroslav Vrchlický)
Na Pláních (Eliška Krásnohorská)
Pohoří Plöckensteinské (Adolf Heyduk)
V pralese Boubínském (Adolf Heyduk)

 

 

Od Eisensteina k Pláním
Jaroslav Vrchlický

Str. 83:
Od kříže sráznou cestou pustíme se dolů do Hůrek směrem k hoře Plesné a k jezeru stejného jména. Jdeme lesem rázu pralesovitého, hustým, stinným, jímž burácí divoký ručej budě steré ozvěny ve stráních. Půda jest vlhká a boří se neustále. Okolí nabývá tvářnosti divoké; více parku podobný ráz lesů převládající v okolí eisensteinském mizí, a cestující cítí, že vstupuje roznenáhla na místa tknutá jen nohou myslivce nebo dřevorubce. Hluboká, jen kvílením větrů v starých stromech rušená samota a vlhká, místy bahnitá půda, dodávají i v jasných dnech ústraní tomuto ráz pochmurné divokosti.
Str. 84:
V lesích okolních máme před sebou obraz pralesa v miniatuře. Stromy podobají se sloupům, jedle a smrky mají 3-4 stopy v průřezu, jednotlivé dosahují stáří až 200-250 let. Hustý mech pokryt plavuní a borůvky až na dvě stopy vysoko halí půdu zmrvenou strouchnivělým dřívím a tlícím jehličím. Z pokácených stromů roste tisíce a tisíce kmínků smrkových, jež splítají se v pravé bludiště. Mech ustupuje na vlhčích místech lišejníkům, po kamenech hraje v různých barvách, sem tam rostou mezi balvany pestré květy. Čím výše stoupáme, tím více a více nabývají sosny tvarů pyramidálních a rozkládají větve dole od kořene. Brzy ale zakrsají podobajíce se nízkým kuželům a trojúhelníkům. Na mýtinách vlní se celé pole arniky, vousatý mech visí se stromů a celá patra vějířovitých hub vegetují na uschlých, stožárům podobných bezvětvých kmenech.
Kolem lesnatého vrchu Steindlu jde srázná stezka po svahu horském do Prášelí. Krajina jest světlejší, v klínu údolí i na stráních objevují se veliké lysiny, míjíme celé mýtiny plné vývratí a stop velikých žárovišť - jdeme krajinou, kde druhdy tak děsně hospodařil korovec.
Nepatrný ten asi 2 až 2 1/2 čárky dlouhý brouček byl původcem děsné této zpousty lesů šumavských, která začala nabývati s počátku rozměrů tak velikých, že po celých Čechách rozléhal se výkřik zoufalý: Šumavy není více! Dnes, kdy korovec tam opět vyhynul, zotavují se očividně lesy šumavské a jen místy svítící velké lysiny ukazují na propast, jež hrozila pohltiti celý věnec pohraničných lesů českých. Lýkožrout byl, jako v každém větším lese, i na Šumavě dávnoletým hostem. Již v letech 1846 pokácela vichřice na Šumavě tisíce a tisíce kmenů. Korovec čili lýkožrout rozmnožoval se v ležících nakupených neoloupaných kmenech báječně rychle. Nebyloť dosti sil pracovních, které by stačily odvalovati a olupovati kmeny; snad také, aspoň s počátku, obyčejná liknavost a nevšímavost zavinila mnoho.
Velká vichřice dne 25. října 1870, která svrhla kryt věže u sv. Štěpána v Praze a v Klatovech kryt Černé věže radničné, dovršila záhubné dílo: celé lesy, někde přes 200.000 sáhů dříví, byly asi ve dvou hodinách pokáceny. Lýkožrout rozšiřoval se pak s úžasnou rychlostí a vrhl se z nemocných kmenů i na zdravé, načež jemu samotnému padla za oběť značná část pralesů šumavských. Jediná sosna může vyživiti až 21.000 párků lýkožroutů a plod jednoho párku vydá až i na 1,260.000 brouků! Z toho snadno poznati, proč mohla zkáza Šumavy v krátké poměrně době doznati takového ohromného rozměru. Pohled na lesy zpustošené korovcem byl smutný a strašlivý. Strom ztrácel pomalu zelené jehly své, a když jsi do kamene uhodil, pršely z něho jehly jako déšť. Kmeny byly na kořeni osypány žlutou moučkou, vypadalou to červotočí, strom brzy začal schnout a jehličí jeho dostávalo barvu zarudlou, červenou. Brouk sám nežere strom, nýbrž vrtá v něm pouze chodby, do kterých samičky ukládají vajíčka. Brouk zahyne brzy, jakmile se o své potomstvo postará, za to larvy krmí lýkem kmene žravostí nenasytnou.
Některé druhy brouků ničí korovce, malá vosa pestrokrovečník a drabčík ovšem v rozměrech nepatrných. Ani plíseň, která vznikne v chodbách lýkožroutů, mnoho jim neuškodí. Hlavně lze ohraditi se proti dalšímu jejich šíření důrazným zakročením se strany lesní správy. Nemocné a nakažené kmeny okamžitě se pokácejí, kůra se oloupá a spálí. Loupání toto díti se však musí po plachtami, nebo jinak korovec roztrousí se do mechu a co nevidět pokračuje v zkázonosném díle svém. Obsah plachet vysype se pak do hranic a vše tak v zárodcích se zničí. Pouhé olupování kmenův a ponechání kůry na slunci nedostačuje, máť korovec tuhé žití: v kusích kory kolem ohňů se povalujících vydržely zdravé larvy, a brouci prokousali se na světlo i z kůry zakopané do hlubokých jam. Spalování kůry dělo se na Šumavě r. 1874 a 1875 v rozměrech velikých a vůbec pracováno proti korovci napjetím všech sil.
Ale ani nejusilovnější prací lidskou nebyla by se zamezila další zhouba krásných lesů šumavských, kdyby nebyla vystoupila sama příroda tajemnou nejúčinnější pomocí svou. Počalť náhle - z příčin nepoznaných - mizeti korovec, právě tak jako mizejí mezi lidstvem epidemie, když byly dostoupily nejvyššího vrcholu a když naděje na jejich vyhasnutí bývá nejmenší. Vidíme zjevy, ale příčin nepoznáváme - jsme hračkou v ruce velebné, věčnou zkázu a věčný život dle vůle své tvořící přírody.

 

Na Pláních
Eliška Krásnohorská

Str. 90:
Temno a chlad nevlídně dýší ze shluku šerých kmenů smrkových, mezi nimiž tu onde se červená horská borovice nebo ční jedle jako bílý sloup; až ve výši, do jaké zvykli jsme hleděti jenom v oblaky, nasazeny mají ty kmeny své koruny, buď živé, buď odumřelé v kostry. V stínu pralesním, jímž pronikati zrak nenáhle se učí, hloub rozeznati lze valy pomšených, padlých kmenů, v jichž tlící těla mladší podrost zapustil kořeny k povolnému, stínem utlumenému živoření svému; jiné zas pně, rozpoltěné, sbělalé, lysé, vystupují z řad v cestu naši jako strašidla za bílého dne. Příšerně tiše míjejí kročeje i kolesa po půdě měkké, mokvavé, a kde se blížíme ku kraji lesa, tam prosvítá planina zlatozelená i blysknavá, nad nížto dýchá někdy lehká pára: močál, mezi jehož černými zrcadélky ježí se houšť trav vysokých a hrubých, v nejsvobodnější svěžesti tu bujících. Mezi zelení kopcovitých trav kynou ostrovy žluté, rudé, hnědé: bažinné to mechy, prosáklé vodou a pokrývající hluboká ložiska rašeliny. Toť známé a pověstné slatiny šumavské.
Jsme v hvozdech černých a tichých, jimž vysoká poloha a blatná půda dodávají rázu pochmurné, velkolepé jednotvárnosti. Jehliční, bílým mechem ověšení obři se zde střídají zřídka jenom s javorem či bukem, ostatně pouze s horskou klečí borovou, kosodřevinou, která se pne buď po holé skále neb kreslí své tmavé kliky na jedozelené a plavé poloze blat. Zde nezazvoní zpěvavý pták mile známým hláskem; vyhýbá se těm houštím pochmurným, obklíčeným i prostoupeným bahny; ale v mlhavém temnu prahvozdů se zde hnízdí černý, těžkopádný tetřev, křídlatec velikán, snivý a váhavý, pravý pták těchto zasmušilých stínů. Ranní číhání na tetřevy sem vábí náruživé lovce, - i pány lesův i jich pytláky.
str. 92:
Máderské lesy! V jaké to bludiště zaplétají svá vlnitá temena, ložiska svých blat, spousty svých balvanův a nekonečné sítě své kleči! Jsou to lesy jako k zablouzení stvořené, lesy pohádek, temné, zraku neproniknutelné, podobné sobě v každé svojí hlubině i na každém svém pokraji; zdá se, že výběžky jich samy bloudí v močálech, hledajíce až v modré výši rady a rozhledu, kudy že východ z této matné směsi. Jenom prameny, ručeje, znají v tom labyrintu pevnou dráhu svou, tulíce se v roklinách mezi věčné boky skal a bezpečně proudíce v hloubce vymletých svých loží. Tak obkličují kus potměšilé divočiny té dva bystré potoky: levý, od západu, Velkým Mlýnským nazvaný, vzniká z porostlých samot Roklanu, a pravý, Máderský, saje prameny své z překypujících slatin pod Luzným; pravé to děti pustiny, tito dva plynní blíženci!
"Šumící Šumava nehraje pro darmo na ty své samorostlé housle; lidé snad vyslouchali si zvučnost jejích dřev, že přinutili lesy máderské, aby jim šuměly, zvonily z nápěvu vzácných houslí, ze chvějné bouře klavíru. Mádr sám jest vlastně osadou pracovníků proslulé tamní továrny resonančních prken na hudební nástroje, která jest nyní vlastnictvím knížat Švarcenberků. Máderský les nahrazuje v umění zpěvy ptactva, jichž v přírodě tu neslýcháno... Strom prastarý, na výsluní o samotě volně vyrostlý, jehož kmen objemem svým skoro jako okrouhlá věž nám připadá, pohrdlivě nám naznačen jako hudebně bezcenný; jinde jest nám zvučných talentů hledati! V hlubokém stínu v tísni pralesní, nad kterou šumí vysoko až v samé obloze strop z jehličných korun hustě spletený, tyto kmeny smrkové obstupující i zaclánějící se navzájem kolkolem, zápasící druh s druhem o každou píď půdy, štíhlé, tak že objemem neprozrazují, koliksetkrát kypěly novou mízou: to jsou ti praví povolaní hudci. Pozvolna vyrostše v sílu svou, mají drobounká, četná "léta" v dřevě svém, které tím nabývá své resonanční vzácnosti; a snad že nejen vzrůst, ale i schnutí dřeva žádá si onoho majestátně loudavého hospodářství s časem, kterým se prales spravuje dle měr svých obrovských, orloji lidského žití nepostižných...
Str. 94:
Tmavé vršky hvozdů vroubívaly tyto prostory modravým, zubatým svým lemem kol a kol; po zpoustách korovcem způsobených pokrýval přemnohou výspu na místě bujných smrčin půdy divoce rozervaný hřbitov padlých kmenů. Bezladně naházené vývraty kupily se tu i onde v báječné pyramidy, věže nebo brány; jinde celou stráň, splývající k pláni, pokrývalo širé, dlouhé pásmo dřev, jako by proud s drobnou ledovou stříží se svahu se valil; nad roklemi zas, v jichž skalné hloubce bouří ručeje, místy dosud leží, visí, hrozí obrovské kmeny spletené svými větvemi, které časem i větrem se viklají a lámou, až kmen za kmenem spadne s hromovým duněním ve propast, odkud ho žádná lidská ruka nevytáhne. Korovcem prohlodáno neb ohroženo bylo zde, jako i jinde na Šumavě, nesmírné množství kmenů spáleno, poráženo, odvezeno, o čemž nepřehledné, takořka prázdné prostory vydávají svědectví; avšak na místech osamělých a nepřístupných ještě tu práchniví na tisíce mrtvol stromů v povětrném hrobě, trčících někdy k mračnům vyvráceným kořenem i vzpínajících kostry korun svých za váním bouře, která je s praskotem drtí a poráží, až znenáhla je všecky k zemi skácí, položí jako ony, které tu kolem obrůstá bujný lišejník a věnčí borůvka svou myrtovou zelení, v níž tmavě se mokrají velké, omlžené její perly. Takové obrazy zkázy, dýšící neskonalým dojmem smutku a v něm zas velkolepým půvabem, kryjí velké plochy mezi zachovanými pruhy hvozdův a širými slatinami, které, nejsouce ještě nikde ani zde ni jinde na Šumavě jakož bohaté sklady rašeliny využitkovány, táhnou se od Polední Hory k Roklanu a od Roklanu k Luznému, roníce mok svůj v četné praménky a potůčky, zejména v potoky Rokelský a Luzný s jich přítoky, i v nesčíslné hladinky tůní, kaluží, jak by obrostlých, drobounkých jezírek.
Str. 95:
Tam, kde Otava vznikla, pod Luzným, zřeli jsme k severovýchodu lesnatou, velkou horu Marberg; ještě dále za ní vyvstává nižší Černá Hora s rovným sobě sousedem, vrchem Posbergem, a ještě mezi těma oběma vyrůstá bašta Sedmikamenníka až přes hranice do Bavor. Podnožím všech těchto mohutných hor jsou pustá blata i divoké lesní houštiny, strašně pohubené vichrem a korovcem. Plochy, nad kterými se vlnily zamodralé vršky hvozdů, zejí truchlivou prázdnotou, zataženy bujícím ostružiním - touto pavučinou rostlinstva lesního; jen olámané pahýly a suché kořání trčí na obnažené půdě, kde ona zeleň plazivá jí neopředla ještě. Tak zpustošené a vyprahlé stráně, střídající se s pařícím se močálem, jsou nyní kolébkou naší Vltavy; neboť ze slatin mezi Černou Horou a Posbergem, odkud na jih se line Dunajský přítok Reschwasser, sbírají se její prameny ve výši 1134 metrů, Černou Vodou nazvané, a plynou vinutě sice a těkavě, ale severním přece směrem až k onomu záhybu na jihovýchod, na kterém rozložil se malý, přívětivý městys Kvildy.

 

Pohoří Plöckensteinské
Adolf Heyduk

Str. 229:
Cesta před vrchy Šilerovy do Lenory vede překrásnými lesy, jež přes veškeré hojné paseky pralesného rázu posavade nepostrádají. V Tusetu jest velká továrna na ozvučné desky, větší ještě než v Madru.
Str. 230:
Žulovým ňadrem Flösselbergu zřízen jest pěkný vodovod více než 410 m dlouhý, tak zvaný průkop Švarcenberský. Les obklopující vodovod jest hustý a vlhký, pln úlomů kamenných a trouchnivějících kmenů; lépe jest dáti se temným vodovodem.
Od myslivny zabíhá stoka oklikovatě k jihu, otáčejíc se u kapličky Rosenauerovy, na levém břehu se hostící, na východ, do lesa však vede pěkná cesta ku mohutným velikánům pomezným jež zelenými plášti svými tolik divu a tolik skrývají krásy, že ji zdivený duch sotva stihnouti může, a k onomu čarodějnému prstenu Šumavinu, v němž zasazen jest velkolepý hnědý topas, Plöckensteinské jezero.
Hustý starý les smrkový ohraničuje úpravnou onu silničku jezerní, na níž po obou stranách košaté a svěží buky mohutné uklánějí větve. Slunce, majíc větší přístup do průseku lesního silničkou povstalého, rádo si zde poskočí, a pozlacujíc šťavnatý lest javorův a buků, vyluzuje pěnkavám drobné výkřiky letního štěstí a spokojenosti. V levo kaboní se za to kamenitá rokle, plná výmolů, jíž proudí hbitě podurděný potok Jezerní. Po pěkné silničce lesem míchaným a nad jiné zachovalým stoupá se pohodlně nahoru. Zprvu cesta vede ovšem bařinatou, slatinnou nivou Jezerní, ale ne dlouho. Hvozd jest světlejším, oživenějším, oko rádo zadívá se na omšená bílá těla buků, jimž tu i tam mohutná houba na hrudi sedí jako záslužná známka vojáka z dob Napoleonových, svědčící bouřím, s nimiž kmeni bylo zápasiti.
Str. 233:
Však výše, ještě výše na Plöckensteinský vrch a dále k západu ku Trojmezí. Kdo místa ta navštíviti chce, připrav se na krutou procházku divokou pouští, plnou rozvalin, práchní, zbytků kmenů, štěrkovišť a úlomů horských. Poušť ta jest zajisté divočejší a příšernější pustiny Maderské. Tato má něco truchlivého, hluboce smutného a tajemného do sebe, ona však je hrozivější, nevlídnější a ponurejší. Horské rozsedliny šklebí se na chodce, jakoby se mu posmívaly, jakoby mu přály těžkého namáhání, únavy těla i duše a svízelů těch nejrozmanitějších. Les je sice dosti prořídlý, o to postaraly se bouře a korovec, ale do nedávna jakési cestičky spatřiti nebylo. Teprve nyní, kdy tyto řádky píšeme, zřizuje se tam pohodlná stezka. Dříve bylo poutníku protloukati se vývratovými, hojně lišejníky ověšenými pařezy, starými i novými polomy, rudými bařinami a potměšilými třasavisky. Bylo mu každé chvíle rozhrnouti obrovskou kapradinu, aby vyhledal jakous takou stopu. Bez vůdce jí však nenašel. Unaven a zmořen doplahočil se poutník konečně Trojmezí.
Vyhlídky jakés zde není vyjma se skalin zvaných "Na laním skoku" (Geishopffelsen); všude jen les, jehož porvané a pocuchané kmeny ověnčeny jsou sivozelenými lišejníky, ba některé jimi téměř cele zarůstají. Všude plno práchní a kamenů, mohutným kapradím obrůstaných, plno trsů malinových kol vývratných pařezů, plno starých trouchnivějících kořenů, jež černými hady umdlené ovíjejí nohy.
Str. 237:
Vlastní jaro počíná se teprve koncem května. Plaví se dříví v zimě sdělané; metá se do nádržek a smýká se s vrchů. Po břehu běhají dřevaři a kovanými tyčemi odstrkují od břehu zdouvající se množství polen. Práce zvolna ubývá; vody opadly.
Zima:
Všecko pracuje v lese: kácí dříví, zdělává a sváží na břehy potokův a k nádržkám.

 

V pralese Boubínském
Adolf Heyduk

str. 164:
V sídle těchto staletých velikánů, v této kouzelné obci věkovitých kmenů, jež rozloženými rameny svými brání vstoupiti nebeskému světlu do svatyně věků zde se skrývajících, nezaznívala ostrozubá pila dřevorubcova, ani pádná sekera drvoštěpova. Zde stojí posud tak klidně, tiše jako před věky obrovskou plecí rozložitý buk, podávaje rozsochaté rámě své černovlasé posud stařeně - jedli. Mladý, sotva dvěstěletý smrk kloní se k táhlému javoru, jehožto listí tajemně ševelí, snad že nějakou píseň šepce, kterou ohlas z pastviny od dívčích odnesl úst a jemu na srdce ji položil. Znají se stromové ti a druží se k sobě, ač se druhdy u věku svém stoletím od sebe liší. Uklánějí hlavy k sobě, šeptají si o zašlých dobách, o bouřlivých časech, o svých zahynulých, z odnoží jim vyrůstajících dětech, teprve stoletých, o svých pravnoučatech, která z pochovaných pod mechem a kapradinou práchní - mrtvol jejich praotců - hromadně vyrůstají. "Ó, jak zde hyneme!" vyprávějí sobě. "Hle! Předkové naši objemem třikráte a výškou dvakráte nás větší sklonili hlavy své před děsnou onou nájezdnicí, která v černých skrývajíc se mračnech jediným křídel svých zasáhnutím neústupné posud šiky bratrů našich porážela!"
Str. 166:
Tak leží celé generace stromů v nejdivnějších směsících před sebe položené, jiné ještě zelené, jiné pouze jako světlice - stromy to, jež nemajíce živné půdy po čase schnou a bouři a deštěm kory zbaveny bývají, - kostry to stromové; opět jiné jako shnilé dříví, a zase jiné jako práchně, stromy spuchřelé pokryté mechem, kapradím a celou řadou stromků. Déšť vydlabal do práchní těch žlábek, v kterém ukrytá seménka mechem kryta sklíčivši vypučela; však vyklíčíce a zapustíce kořínky své v pouhém troudu, nebo ženouce jimi pouze do vzduchu, brzy zahynou; vždyť ssají svěžest a život svůj ze ztrouchnivělých ňader kmenů pohřbených. Někdy však hlavní čili kmenový kořen protkna takové práchně, zakotví se v půdě a stává se novým svědkem vždy obnovujícího se žití. Mezi těmito omšelými práchněmi a hadovitou úpletí kořenů, mezi bujícím vzrůstem mladých stromkův a tlejícími polomy dávných velikánů, mezi útesy věkovitých skal, roztříštěnými pahýly a množstvím úvarných temenišť vyrůstá bohatá, hustá kapraď, rozkládají se mohutné keře ostružinové a malinové, vypíná se v těsných skupinách rostoucí celík...
Jako pohádkou kráčí chodec v podivu dále; noha jest unavena namáhavou, obtížnou chůzí a stálým poskokem přes srčící ručeje, podlézáním i slézáním vyvrácených a povalených velikánů, jichž prostorami a kořeny poutník hned jako branou prolézati, hned přes jich nahromaděná těla přelézati musí. Hlava jest unavena, srdce jest unaveno, noha je unavena; touží chvíli odpočíti. Hle, tu kyne pahrbek svěžím mechem pokrytý. Blížíme se, ale již na pokraji zapadá noha do spráchnivělého, velikým mechem ploníkem a dutohlávkou porostlého pařezu. Tamo kyne dlouhý hrob šumavského obra, je celý mechem, šťavelem a bazanovcem pokrytý; máť příroda ho pěstí. Neviditelnou rukou nasázela naň kvítí rozmanité, věsenku na hruď, u hlav trs vrbky bohatě rudým květem obalené. Tak smrt a život ruce sobě podávají v tajemných, čarovných místech těch, jsouce neúnavnými dělníky pralesa. Novými a novými zjevy umdlévající oko zvedá se vzhůru, hledajíc ukojení. Nenalézá ho; těká kolem v hloubku lesní na zadumané velikány, smrky a buky, jichž větve po staletí spoustami sněhu utíženy byvše dolů se níží, kladouce choré hlavy na svěží prsa jedlí - družek svých. Lišejníkovité vousy ubohých stařečků těch splývají stuhlou bystřinou na rozrytá, rozpoltěná prsa.
Ještě imposantnější a velikolepější, ale též smutnější jest pohled na zpustošený prales po divoké bouři, jako byla roku 1870. Přes noc leželo na Boubíně 40 000 sáhů dříví, a když se část pralesa probírati počala, sděláno od 6000 lidí na 1,000.000 sáhů! Za vichřice zůstávají obyčejně vetché kmeny a světlice státi, ale kmeny statné, bohatě větvené, vzdorujíce plecí svou návalu vichrovu, bývají povaleny. Bouře si vybírá generace nejsvěžejší, do jejichž zelených stěn nejraději vší silou se opírá. Staleté buky, smrky a jedle láme, lehké boučky ohýbá, nebo u víru otáčí. Na buku vichřicí otáčeném povstává časem skutečně úzká šroubovitá rýha; pak jest přírustek tak hustý, že se dřevo kameni rovná. Takové šroubovice nelze pilou přeřezati: zuby se lámou, ač někdy buk šroubovník dvěstěletý i starší jest sotva síly lidského těla.
Prales boubínský jest, jak již pověděno, napořád míšený: smrk, buk a jedle. Výška smrků dostupuje až 52 metrů, průměr jejich 140 ctm., mezi nimi jsou velikáni, z jejichž kmenů až 24 sáhů, čili 65 prostorných metrů nařezati se dá, větve v to nepočítaje. Věk jich páčí se na 300-400 let. Jedle dosahuje též 52 metrů výšky, 110 ctm. průměru a dožije taktéž 300-400 let. Buk boubínský jest mnohem mladší: 100-250 let; výška jeho dostupuje 26 metrů a průměr 14-56 ctm. Buk tvoří hlavně podrost. Profesor Hochstädter odhaduje stáří i velikost veškerých kmenů pralesa boubínského mnohem výše. Praví, že jedle jsou zde 400-560leté a výšky až 40 m, smrk že dosahuje 300 až 500 let, jednotlivci až 700 a dokládá: "Takový strom se svými haluzemi a větvemi jest sám již lesem v lese a korunou svou les nad lesy." Dosáhne-li smrk pralesní 150-180 let, počne shazovati veškeré větve od dola začínaje až do výše 20-25 metrů. Přírustek dřeva od této doby nemá následkem toho žádných suků více a je co do síly jen skrovný. Tím jest dřevo mnohem hustší a stejnější. Z této obalné části dřeva velikánů šumavských, z tak zvaného bělu, jinak svírky, zhotovují se desky ozvučné; ale nejlepší jsou z kmenů v trávě a mechu pohřbených, pokud nespráchnivěly. - Důmyslně soudí profesor Krejčí o záměně stromů pralesních. Praví: "Podrostem jehličnatých stromů jest vždy buk; odumrou-li však smrk a jedle po 300-400 letech, mohutní buk, až opětovně podléhá smrku. Tak střídají se jehličnaté a listnaté stromy u vládě v pralese jakoby dvě dynastie..."
Ostatně jsou roztroušeny v pralese boubínském javor, jilm, olše ano i tis lze ojediněle nalézti, poslední to řídkou památku dřevních zahynulých lesů. Sosna a modřín scházejí docela. Javor jest nejtužším obyvatelem pralesa, roste do značné výše a zůstal i po nejdivočejších bouřích a spoustách šumavských peven a nepohnut na svém místě. Kéž je na věky vzorem a obrazem našeho lidu českého v obklopujícím ho moři cizoty a nepřátelské zášti!