Kůrovcová kalamita aneb je kůrovec hrobařem či porodníkem lesa?

 

.

 
"V této lesní divočině budou opět dorůstat staré, vysoké, statné stromy, které jednoho dne vstoje odumřou smeteny bouří nebo zničeny svými přírodními nepřáteli. Brzy potom zaujme místa těchto stromových obrů nová generace dřevin, která využije jejich zetlelou hmotu a tím uvolněné živiny."

Takto popisují scenérii lesa ponechaného napospas přírodě naši bavorští sousedé. Hlavním přírodním nepřítelem lesa je zde myšlen lýkožrout smrkový (lidově zvaný kůrovec), který napadá oslabené a stárnoucí stromy. K jeho přemnožení dochází zejména v horských smrkových lesích poškozených kyselými dešti a letními suchy (souvislost s globálním oteplováním atmosféry). A jsou-li v takto postižených lesích stárnoucí stromy zastoupeny v hojném počtu, dochází k rychlému rozvoji kůrovcové kalamity. Té se nevyhnuly ani poškozené stárnoucí smrkové lesy na české i bavorské straně Šumavy. Pohled na problematiku kůrovce je však v obou zemích zcela odlišný.

Kůrovec v Bavorském lese
V národním parku Bavorský les je rozlehlá souvislá plocha lesa ponechána bez zásahu a úspěšně zde probíhá samovolná přeměna hospodářsky využívaného lesa na les přírodní. Je tak respektováno základní poslání národních parků: "PŘÍRODU NECHME BÝT PŘÍRODOU".

Kůrovec v Národním parku Šumava
Na české straně Šumavy je aktivně zasahováno proti kůrovci systémem masivních těžeb s následným vznikem velkoplošných holin. Striktně bezzsáhové nejsou už ani přísně chráněné první zóny tvořící 135 malých neživotaschopných ostrůvků. Přírodě je ponechán minimální prostor (méně než 13%), což je absolutně neslučitelné s pravidly platícími v národních parcích.

Proč vlastně zřizujeme národní parky?
Především proto, abychom uchránili před zničením poslední zbytky zachovalé přírody - jedinečné přírodní památky a dnes již vzácné perly v člověkem silně pozměněné krajině. Takovou vzácnou perlou je i naše Šumava, která spolu s Bavorským lesem tvoří nejrozsáhlejší lesnatý celek v celé střední Evropě. Dopřejme zde Matičce přírodě, moudré vládkyni a tvůrkyni proslulého Boubínského pralesa, více místa ke kouzlení živých obrazů nespoutané divočiny!
"V tomto velebném chrámu přírody nalézáme smrky a jedle všech tříd stáří, mezi 70 - 500 léty, mezi nimi "světlice" bledé, odumřelé velikány lesní, jež dosud odolávají nejkrutším bouřím a větrům, 1 - 3 m silné, sloupovité kmeny s vysoko nasazenými korunami, majíce průměr při pařezu 79 - 190 cm a výšku 47 - 57 m. Pod nimi prostřeny a pohřbeny jsou v lůžku z mechu a kapradí více neb méně strouchnivělé mrtvoly stromové, tzv. klesy (práchně), na nichž i mezi nimi povstává vždy oživujícím kouzlem přírody nový bujný život rostlinný a okolo pradědů vzrůstají nová pokolení dětí a vnuků!"
(L. M. Zeithammer: Šumava, kraj a lid, 1902, úryvek z kapitoly o Boubínském pralese)

Čím je kůrovec v onom "velebného chrámu přírody"? Jedním z jeho stálých obyvatelů stejně jako všechny stromy, květiny, zvířata, mechy či houby. Bohužel se stále ještě najdou lidé, kteří les vnímají pouze jako produkční stromovou plantáž plnou "rovných prkýnek".

"Poznání jednoho vztahu v lese zabere jednu vteřinu. Aby mohl člověk poznat všechny vztahy, které se v lese odehrávají, musel by v něm strávit 10 tisíc let."
(Juraj Lukáč, Lesoochranárske zoskupenie VLK)

Při pohledu na oslabený smrkový les zachvácený kůrovcovou kalamitou a měnící se v pohřebiště stojících souší nás přepadají černé myšlenky, že jeho zkáza je nevyhnutelná. Přistoupíme-li však blíže, zjistíme, že pod ochranou souší a umírajících velikánů bují mladé stromky, nová generace lesa. Kůrovec je tedy v lesních porostech hrobařem i porodníkem zároveň. Nejen živé, ale i trouchnivějící stromy jsou důležitou součástí přírodního lesa. Slouží jako potravní nabídka pro různé brouky, dřevokazné houby či ptáky a v horských smrčinách představují nezbytný zdroj živin pro mladé semenáčky smrku.

"Na území Národního parku Šumava je součástí opatření v boji proti kůrovci těžba, a to i v nejpřísněji chráněných oblastech (v první zóně). Zkušenosti z jiných oblastí nás přesvědčují o tom, že takovýto postup obvykle vede ještě k většímu zamoření a náletům. Navíc, technologie těžby, která se zde i v jiných částech parku používá, vyvolává vážnou kritiku. Nadměrné používání těžké techniky může mít vážné dopady na lesní a luční ekosystémy, které často daleko přesahují místo lokálního postižení."
(Boyd Evison: Budoucnost Šumavy - dlouhodobá prosperita založená na ochraně ŽP, 1994)

"Procházel jsem v létě kůrovcem napadené 1. a 2a zóny, hlavně na Březníku. Zároveň jsme podrobněji vyhodnotili některá data o přirozené obnově. Jsem čím dál tím víc přesvědčen, že v těchto zónách lze na žír kůrovce pohlížet i jako na pozitivní jev. Dal základ věkově a prostorově rozrůzněným porostům a spontánní sukcese umožní dosažení velmi přijatelného a "trvale udržitelného" stavu. Jakékoliv mechanické zásahy tento přirozený vývoj jen narušují."
(prof. Karel Prach, Biologická fakulta JU, České Budějovice, 20.9.2000)

Podrobnosti o průběhu kůrovcové kalamity v Národním parku Šumava jsou k dispozici na internetové stránce:

http://hnutiduha.cz/LESY/nps/czech/nps/prubeh/infolist.htm

Množství vytěžených stromů napadených kůrovcem a poškozených větrnými polomy v průběhu let 1992 -2000 znázorňují následující grafy: Grafy množství vytěžených stromů v NP Šumava
Z údajů o kůrovcové kalamitě je zřejmé, že hlavním faktorem, který ovlivňuje množení kůrovce, je počasí. Výkyvy, kterými prochází populace kůrovce na Šumavě v jednotlivých letech, se v zásadě shodují s výkyvy zjištěnými v sousedním Bavorském lese. Není tedy pravda, jak tvrdí Správa NP Šumava a Ministerstvo životního prostředí ČR, že kůrovce se daří tlumit díky rozsáhlým těžbám napadených stromů. Následkem těchto technokratických postupů naopak vznikají plošné a obtížně zalesnitelné holiny; stromy při okrajích holin jsou velmi náchylné k větrným vývratům a polomům a mnohem hůře také vzdorují náletům kůrovce. Výsledkem umělého zalesnění holin bude opět nepřírodní les náchylný k napadení škůdci. Nebude na škodu, když se ohlédneme zpátky - do doby před více než sto lety, kdy území Šumavy zachvátila podobná "katastrofální" kůrovcová kalamita. Nebyli to páni lesníci, kteří se s ní dokázali vypořádat, nýbrž sama příroda:
"Ale ani nejusilovnější prací lidskou nebyla by se zamezila další zhouba krásných lesů šumavských, kdyby nebyla vystoupila sama příroda tajemnou nejúčinnější pomocí svou. Počalť náhle - z příčin nepoznaných - mizeti korovec, právě tak jako mizejí mezi lidstvem epidemie, když byly dostoupily nejvyššího vrcholu a když naděje na jejich vyhasnutí bývá nejmenší. Vidíme zjevy, ale příčin nepoznáváme - jsme hračkou v ruce velebné, věčnou zkázu a věčný život dle vůle své tvořící přírody."
(J. Vrchlický: Od Eisensteina k Pláním, z reprintu Čechy. I. Šumava, vyd. r. 2000)