Logo parku národního
z obou stran ho zdobí,
vyčkává tam o samotě;
slunko jíní drobí.

Zvesela si vykračuji
v chladném jarním ránu,
neb jsem tam tou dobou měla
kolem cestu v plánu.

A tu z auta vyhrne se
- jaké překvapení -
ouřada - a hned, že prý mi
veze pozdravení.

Hle - toť pan Mašek, bývalý
policejní poručík,
co po pádu totality
k ochranářům dal se v mžik.

V ruce třímá modrým pruhem
lemované psaní:
podepište doručenku
- žádné odmlouvání.

Hrome, věc bude to velká,
když po mně tak baží,
a z Vimperka dlouhou cestu
v Kvildu za mnou váží!

Záhy chápu, oč tu běží:
přichystal mi odvetu,
za to, že kdys odmítla jsem
platit mastnou pokutu.

Disident z dob minulých by
za pravdu mi, věru, dal,
že naháňka tradiční jest
ouřední tu rituál!

Nu což, sem s tím - otočím se
s útrpností ke správci:
"Když nemáte, jak je vidět,
nic lepšího na práci."

A jak mi tak nutil kvapem
to ouřední psaní,
ruka se mu při tom třásla
- asi nedospáním.

Věřte, že mé zadržení
náhodička není;
mám já pro tu věc, vážení,
prosté vysvětlení:

Žádoucí je držeti se
v neustálém střehu,
neb po Kvildě chodí spousta
nohsledů a špehů!

Včetně těch, co právě trpí
nudou k ukousání,
neb jim tady notně schází
politrukování.

Kdo se nudou, záští sžírá
od rána až do noci,
nabídnou-li terčík nový,
hned přikvačí pomoci:

"Zachovejte mi, soudruzi,
zachovejte přízeň,
a já budu přeoddaně
zpívat vaši píseň!"

Konec třetího Zpěvu