Jen tajemné nitro slatí
skýtá očím potěchu,
svou nezdolnou vitalitou
srdci spásnou útěchu.

Proto mám svůj azylový
malý Koutek Spásy
v lůně hvozdu pralesního
nevídané krásy.

Ó, Filipohuťská Slati! -
skvostná, mlčenlivá.
Kolik Světla, Klidu, Míru
v Tobě jen se skrývá!

V nitru Tvém nezkrotná jiskra
Života se blýská,
z korun smrků udatných květ
lotosový tryská.

V posvátné náruči Tvojí
namodralé záře
Andělé Větru mi něžně
ovívají tváře.

Pod Tvým rouchem stříbroskvoucím
bedlivě se skrývá
bdící Oko Vševědoucí
- do kraje se dívá.

Spiklenecky napovídá,
kterouž cestou jíti,
chci-li nešvary podloudné
zavčas odhaliti.

Za Tvůj balzám pro mou duši,
moje milá Slati,
toužím se Ti odvděčiti -
čím Ti to však splatím?

Jsem jen chudým diverzantem,
nemám já co dáti;
zkusím aspoň vřelou Lásku
z dlaní Ti poslati.

O Naději, Štěstí, Lásce
zazpívám Ti tiše.
Budiž navždy požehnána
Tvoje Lesní říše!

Konec druhého Zpěvu