Cikánština v pralese
Autor: Marek Šálek
Týden, 25.11.2002
Podtitulek: Ani po letech kůrovcové kalamity není o zábavu nouze

Šumava, kůrovec. Existuje málo mediálně tak zvetšelých témat, jako jsou tahanice lesáků a ekologů okolo pětimilimetrového brouka. Čerstvá příhoda z Mezilesní slatě se obvyklé odborně-ideologické úmornosti vymyká. Je komická.

Hluboký les kousek od Kvildy a v něm čtyři hraničky pečlivě srovnaného dříví. Radost pohledět. Kdyby nešlo o první zónu národního parku, nejvzácnější část šumavské přírody. Pokácené dříví se odsud nesmí odvážet (ani po sloupnutí kůry a zneškodnění kůrovce), neboť jej zdejší les potřebuje. Horská půda je chudá na živiny a sebemenší rozkládající se větvička plní užitečnou roli. Ivoně Matějkové, botaničce z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, byl případ jasný: lesáci si chtěli přilepšit a připravili dříví k odvozu na pilu nebo do kamen. V tomto duchu o nálezu, který učinila 30. října, informovala Českou inspekci životního prostředí. Když na místo o dva týdny později dorazil inspektor Miroslav Böhm, připadal si jako v pohádce o lesních skřítcích. Po hromádkách ani stopy, ba co víc: polena rozházená po lese!

Byla to tyčovina
Ani vysvětlení lesáků z Kvildy nepostrádá rysy fantaskna: "Potřebovali jsme dříví zkubírovat. Pak jsme ho zase rozptýlili po porostu," říká Miroslav Černý, který celé akci velel. Zkubírování, neboli spočítání dřeva na krychlové metry, bylo nutné kvůli vyplacení mzdy lesním dělníkům. Je možné tomu uvěřit? "Podle mne ano, žádný vedlejší úmysl bych jim nepodsouval," domnívá se státní inspektor Böhm. "Nebylo jasné, kolik toho ti chlapi vlastně narubali a fořta zkrátka nenapadlo nic lepšího, než je nechat vytěžené dříví srovnat do hrání." A proč polena zůstala v hromadách i po sečtení? "I tak by jednou shnila," říká fořt Černý. "Byla to opravdu shoda nešťastných náhod," opakuje Böhm a odmítá podezření, že by lesáci chtěli dříví prodat: "Šlo o tenké soušky, takzvanou tyčovinu. Kdyby mířily na pilu, už tam dávno nejsou." Stačí letmý pohled do mapy, abychom zjistili, že Mezilesní slať je pro odvoz i odbyt dřeva umístěna mimořádně výhodně: leží kousek od silnice, přičemž většina domů v okolních vesnicích používá k vytápění dříví. Vedoucí kvildské lesní správy František Řehoř podřízené přesto obhajuje: "Rozhodně to nebyl zlý úmysl." Pro sčítání dříví se přitom běžně používá jiná metoda. Jednotlivým úsekům lesa přísluší tabulky, které uvádějí průměrnou "hmotnatost" a tu stačí vynásobit velikostí pařezu. Proč tedy těžaři na Mezilesní slati nepostupovali obvyklým způsobem? "Taky mi to není úplně jasné," krčí rameny nadlesní Řehoř. Jakoby na omluvu však poznamenává: "Byli to Romové, se kterými jsme předtím neměli žádnou zkušenost. Proto bylo potřeba ověřit jejich práci opravdu přesně." Má tedy záhada z Mezilesní slatě spíš rasový než defraudační podtext?

Šup do vrtulníku
A není malicherné zabývat se čtyřmi kubíky polámaného dřeva, když v těchto letech se na Šumavě těží zhruba 200 tisíc kubíků ročně? "Bylo by to malicherné, kdyby se podobné případy neopakovaly," říká Jaromír Bláha z Hnutí Duha, který záhadné mizení dřeva sleduje už několik let. Před rokem experti z Botanického ústavu AV pomocí dendrologické analýzy pařezů zjistili kácení například v rezervaci Nad Ptačím potokem. Nepřístupnost zdejšího terénu opravňuje k domněnce, že dřevo zmizelo pomocí vrtulníku. Inspekce potvrdila nelegální odvoz dřeva z nejcennějších částí národního parku naposled letos v červnu: více než stovka pokácených stromů zmizela z rezervace Ptačí slať a desítky kmenů se ztratily z Novohuťského močálu a od Trampusova křížku. Také tentokrát dřevo pravděpodobně odnesl vrtulník. Mnoho poražených stromů v prvních zónách navíc není řádně evidováno, ačkoliv to interní pravidla nařizují, kmenům chybí vyražený číselný punc.

Jak vyrobit prales
Vzpomínáte na Maryčku Magdonovu, která v baladě Petra Bezruče sbírá v lese chvojí a šišky do kamen? Ideál lesa uklizeného chudými poctivci tu s námi žije dlouho. V šumavských výškách však může takto vyčištěný porost znamenat zkázu, neboť pro obnovu lesa napadeného kůrovcem představuje odumírající dřevo doslova kolébku. Právě z padlých kmenů obrostlých mechem spolehlivě raší mladé "semenáčky", zbytky starých stromů jim poskytují stín a udržují v jejich blízkosti vláhu. V Bavorsku, kde kůrovcovou kalamitu už dvacet let pozorují se založenýma rukama, aniž by do jejího vývoje jakkoliv zasahovali, si pochvalují rovněž další přínos. Do těžce přístupného lesa plného rozvalin smrkových velikánů tolik nepronikají srnky a jeleni, prales je naopak eldorádem rysa, který vysokou zvěř, ožírající mladé výhonky, rovněž pomáhá udržovat v uctivé vzdálenosti. Naopak následky českého zápasu s kůrovcem jsou tragické. Snaha Správy NPŠ "vyrobit" šumavský prales pomocí motorových pil, traktorů, buldozerů a náklaďáků za sebou nechává měsíční krajinu. Každý prudší liják splachuje už tak tenkou vrstvu půdy, slunce a mráz přirozené obnově lesa také nepomáhají. Když už někde vyraší mladý stromek, obvykle ho udusí vysoká tráva. Umělé vypěstování vzrostlého lesa zde bude stát ještě spoustu dřiny a peněz. V prvních zónách sice lesáci musejí dříví nechávat ležet, ale protože se nejedná o souvislé pásmo divočiny (135 roztříštěných ostrůvků), naděje na vznik skutečného pralesa v těchto místech rovněž není velká.