|
Správa šumavského parku chce v letošním roce znovu povolit
kácení kůrovcem napadených stromů v dvousetmetrovém pásu na hřebeni Trojmezné.
Tento záměr zdůvodňuje - stejně jako v loňském roce - potřebou zabezpečit
ochranu soukromých rakouských lesů (spadajících pod opatství Schlägl).
Zdá se však, že v pozadí této causy stojí spíše jiné zájmy jiných subjektů...
Rakouští lesníci zodpovědnější správců NP Šumava
V r. 1995 požádal ředitel NP Šumava I. Žlábek rakouskou stranu o vyjádření
k bezzásahovému režimu v oblasti Trojmezné. Rakouská strana neměla žádných
námitek, a to ani v následujícím roce, kdy došlo v důsledku příznivého
počasí k nadměrnému rozmnožení kůrovce (většímu než v r. 1999, kdy Správa
NPŠ zrušila bezzásahový režim Trojmezenského pralesa a chtěla zde provést
razantní kácení kůrovcových stromů). Teprve v r. 2000 náhle "přicházejí"
rakouští lesníci s požadavkem na ochranu svých soukromých lesů před kůrovcem.
Přitom však sami ponechávají část kůrovcem napadených stromů stát, neboť
jsou si pravděpodobně dobře vědomi rizika, které s sebou přináší kácení
stromů na hřebenech hor: otevření porostních stěn provázené masivním rozvratem
okolních lesních porostů větrem. Z toho je zřejmé, že správci rakouských
lesů přistupují k situaci zodpovědněji než správci NP Šumava, kteří vznik
porostních stěn při dalším kácení stromů nevyloučili (V. Zatloukal 1.3.2001,
Vimperk), přesto však chtějí v asanačních zásazích pokračovat nejméně
další dva roky!
Za účelem vyjasnění poněkud nečitelného přístupu rakouské strany ke kůrovci
(kromě kůrovcových stromů nechávají tamní lesníci bez včasné asanace i
některé polomy a těžební zbytky) uspořádala rakouská Strana zelených jednodenní
mezinárodní seminář v Aigen-Schläglu (3.3.2001). Většinu jeho účastníků
včetně mne velmi překvapilo, že vedení Správy NP Śumava striktně odmítlo
se tohoto klíčového pracovního setkání zúčastnit. Ředitel správy Žlábek
to zdůvodnil přítomností některých přednášejících, o nichž uvedl následující:
"... považuji tyto pány za nepřátele národního parku Šumava a ve Vašem
projektu nabízené společné hledání řešení v současnosti za nepřijatelné."
Shoda všech zúčastněných: nesmí vzniknout holiny
V průběhu jednání hornorakouský zemský lesník R. Weilharter a ředitel
lesů kláštera Schlägl J. Wohlmacher prohlásili, že si nepřejí, aby při
asanaci hřebene Trojmezné vznikly holiny. (Riziko jejich vzniku je skutečně
vysoké, neboť na hraničním hřebeni byly v r. 2000 káceny celé skupinky
stromů!). Stejný názor vyslovili i přizvaní odborníci z mezinárodně uznávaných
organizací ochrany přírody, kteří společně s politiky zdůraznili mimořádné
přírodní hodnoty území Trojmezné včetně zachovalých přírodních smrčin
na rakouské a bavorské straně hřebene a potřebu jejich komplexní mezinárodní
ochrany.
Doris Eisenriegler, poslankyně hornorakouského parlamentu, řekla závěrem:
"Mezinárodní seminář o osudu největšího národního parku ve střední Evropě
byl opravdu přínosem. Dozvěděli jsme se některé nové informace o postupu
správy šumavského národního parku, která má zřejmě i jiné zájmy než boj
proti kůrovci. Je proto opravdu škoda, že pracovníci národního parku odmítli
účast na tomto diskusním fóru."
Nepohodlné svědectví Trojmezenského pralesa viditelně znepokojuje
dřevařskou lobby
Pracovní seminář v Aigen-Schläglu sice nepřinesl konečné rozřešení causy
Trojmezná, odhalil však jeden krutý paradox: zatímco zahraniční odborníci
i politici z rakouské Strany zelených jedním hlasem horují za zachování
Trojmezenského pralesa coby přírodní památky evropského významu, vedení
Správy NP Šumava jej naopak chystanými asanačními zásahy odsuzuje k nevratnému
zničení... Poněkud absurdní řešení v poměrech národního parku, bohužel
však plně odpovídající přístupu Správy parku ke svěřeným šumavským lesům.
Rozsáhlé asanační zásahy, které údajně vedou ke tlumení kůrovce, jsou
založeny na dogmatických, praxí neověřených teoriích (viz publikace V.
Zatloukala "Historické příčiny a současné příčiny kůrovcové kalamity v
NPŠ" otištěná r. 1998 v časopise Silva Gabreta, mimochodem bez řádné odborné
recenze) či papírově zkreslených výsledcích (viz materiály Správy NPŠ
vztahující se k asanaci kůrovce v prvních i v druhých zónách). Tyto spisy
však dopomohly Správě parku obhájit na odborné úrovni současnou strategii
praktikovanou v šumavských lesích: těžba a prodej dřeva ve velkém pod
záminkou kůrovce. Ovšem čím více zásahů, tím hlubší kontrast mezi asanovanými
a bezzásahovými lokalitami. V bezzásahových prvních zónách bylo - podobně
jako v sousedním Bavorském lese - dosti zřejmé, že příroda to zkrátka
umí líp. A to je vskutku nepohodlné svědectví pro těžařskou lobby! Jak
zuboženě dnes vypadají první zóny, ve kterých se od roku 1999 kácejí kůrovcem
napadené stromy, si můžete prohlédnout na fotografiích
z Modravska .
Korunním svědkem stírajícím všechny dogmatické asanační
teorie je právě onen zakletý Trojmezenský prales, jehož výjimečných hodnot
si cenily již generace našich dědů a pradědů. Ochrana přírody šumavského
horského masívu Třístoličník - Trojmezná - Plechý se datuje od 31.12.
1933, kdy zde ministerstvo školství a národní osvěty vyhlásilo na ploše
344,75 ha pro zachovalost lesních pralesovitých porostů Státní přírodní
rezervaci Trojmezná hora. Dne 9. 1. 1950 Ministerstvo školství, vědy a
umění rozšířilo svým výnosem rezervaci na plochu 386,58 ha včetně Plešného
jezera. Nejvyšší hřbetní partie rezervace byla sice na přelomu 18. a 19.
století ovlivněna těžbou, později lokálně i pastvou dobytka, ovšem je
patrné, že zdejší porosty vznikaly vesměs přirozenou obnovou (patrně v
kombinaci s nezdařenou umělou výsadbou). V žádném případě se tedy nejedná
o pastevní nebo uměle vysázené lesy, jak občas můžeme slyšet od lesníků
ze Správy parku. "Přírodní lesy na Trojmezné? Kdepak, to jsou jen tuctové
nepůvodní smrčiny," říkají. O tom, že zachovalý Trojmezenský prales je
umělá smrčina, byl po rozhovoru s náměstkem ředitele V. Zatloukalem přesvědčen
i uznávaný lesnický odborník dr. R. Jakuš ze Slovenska, aniž by předtím
dostal příležitost si lokalitu na vlastní oči prohlédnout. Zdá se, že
účel světí prostředky...
Jakou autoritu mohou mít na veřejnosti úředníci, kteří namísto toho, aby
se starali o blaho a rozkvět chráněného území, snižují své jednání do
podoby nehorázných mystifikací? Je to snad proto, aby jimi zakryli hořkou
pravdu, před kterou sami utíkají? Stačí si připomenout, jak nelibě neslo
v loňském roce vedení Správy návštěvu odborníků z mezinárodní organizace
na ochranu přírody (WWF), kteří byli nepříjemně zaskočeni prohlídkou šumavských
lesů rozsáhle postižených devastačními těžbami. Příroda se tady chrání
snad jedině na té Trojmezné... Přírodní les na Trojmezné jako hlavní protidůkaz
argumentu Správy (a mimochodem i řídících pracovníků dřevařských akciovek),
že šumavské lesy musejí nutně projít jakousi "plošnou revitalizací", což
v reálu neznamená nic jiného než hromadně těžit dřevo a hromadně jej odtud
za pakatel vyvážet. A právě proto je tak důležité, aby Trojmezenský prales
zůstal zachován jako korunní svědectví proti nenasytným těžařům, kteří
jej veřejnosti předhazují jako tuctovou umělou smrčinu! Základy jeho existence
jsou však křehké... V jednom roce vyrubáme stromy ve skupinkách tak, že
vzniknou malé mýtiny, v následujícím roce u nich přikácíme další stromy
a vítr dokoná již své - les nastojato se záhy změní v les naležato. Nebezpečí
větrných polomů si nejspíš vyžádá uzavření turistické stezky po hraničním
hřebeni od Třístoličníku k Plechému. Oblast se stane nekontrolovanou,
což vzhledem k vysokým zásobám kvalitního dřeva může být velmi atraktivní
pro jisté zájmové skupiny kšeftující se dřevem...
A potom - těžko byste našli podobný příklad, kdy určitá země žádá sousední
stát, aby prováděl taková opatření ve svém národním parku, která vedou
k faktické likvidaci jeho nejcennější části, považované za celoevropsky
unikátní lokalitu. Ba právě naopak! Za "normální situace" by tedy měla
Česká republika požadovat na Rakousku i Německu, aby v příhraničních lesích
praktikovaly takový způsob hospodaření, který bude plně respektovat striktní
ochranu Trojmezenského pralesa.
V sázce je i dobrá pověst opatství Schlägl
Na již zmíněném březnovém semináři v Aigen-Schläglu vše nasvědčovalo tomu,
že Správa NPŠ se pokoušela ovlivnit svými mystifikacemi i samotné rakouské
lesníky. Jejich výroky a argumenty se totiž velmi nápadně blížily spekulativním
tvrzením V. Zatloukala často prezentovaným na různých lesnických seminářích
a v diskusích s odborníky. Nesmíme však opomenout skutečnost, že rakouští
občané vkládají ve státní úředníky mnohem více důvěry nežli Češi, zvláště
jedná-li se o osoby, kterým byla svěřena péče o tak cenné území jakým
je národní park.
Mnohá tvrzení, která zazněla v referátech rakouských lesníků (á la výroky
V. Zatloukala), se setkala s poněkud nepříznivým ohlasem jak u německých
a tak u rakouských odborníků zainteresovaných do ochrany přírody v národních
parcích. Ve své oponentní argumentaci pak byli schopni věrohodně doložit,
že věci se mají trochu jinak (stromy usmrcené kůrovcem hned nepopadají
větrem nýbrž slouží jako "drtiče větru", pod suchými stromy nevyrůstá
fádní stejnověký les nýbrž různověký přírodní, v kůrovcových smrčinách
na Modravsku rozhodně nejsou všechny stromy mrtvé a katastrofální zánik
lesů žírem kůrovce se nekoná a konat nebude ani na Šumavě ani v Bavorském
lese), čímž hornorakouské lesníky viditelně zaskočili. Pokud se však bude
hornorakouské opatství Schlägl nadále stavět do role žadatele asanačních
zásahů na Trojmezné, je tím vážně ohrožena nejen existence nejzachovalejšího
zbytku přírodního horského lesa v Evropě, ale s největší pravděpodobností
také věhlas a dobrá pověst samotného opatství Schlägl.
Seminář v Aigen-Schläglu vnesl do causy Trojmezná mnoho pozitiv. Skálopevně
věřím, že zvítězí rozum nad lidskou ješitností, podvody a dogmatismem.
|
