Vzpomínám si, že rozsáhlé polemiky o tom, zda provádět či neprovádět asanační zásahy proti kůrovci v Trojmezenském pralese (I. zóna č. 124), vedené na jaře loňského roku, se kromě zainteresovaných českých organizací účastnila také rakouská strana. V denním tisku se tou dobou objevilo několik zpráv, v nichž Rakušané vyjádřili svou nespokojenost s dosavadním bezzsáhovým režimem ve stárnoucí horské smrčině na Trojmezné (v souvislosti s loňskou nenásilnou blokádou). Hlavním důvodem byly údajně vážné obavy z nekontrolovaného šíření kůrovce z trojmezenské oblasti do hornorakouských soukromých hospodářských lesů. Náměstek ministra životního prostředí Josef Běle dokonce obdržel výzvu z rakouského velvyslanectví, aby Češi zamezili rozšiřování kůrovce na druhou stranu šumavské hranice (viz článek "Rakušané projevují znepokojení nad vývojem kůrovcové kalamity", Listy Prachaticka, 17.05.2000). Česká strana se nakonec rozhodla, odvolávajíc se na námitky rakouských sousedů, podniknut následující opatření: v oblasti Trojmezné vytvořit podél státních hranic s Rakouskem a Německem 250 metrů široké ochranné pásmo o celkové ploše asi 130 hektarů, kde bude provedena systematická asanace kůrovcem napadených stromů (tzn., že pokácené stromy budou zbaveny kůry a ponechány na místě k zetlení). Poněkud zvláštní je vymezení pásma na šířku 250 m, je-li známo, že kůrovec létá až 500 m daleko od původního zdroje.

Při své říjnové návštěvě Trojmezenska spojené s pochůzkou podél hraničního asanačního pásma jsem se marně snažila pochopit smyslnost přijatého asanačního opatření. V rámci zásahů byly na více místech vykáceny stromy ve skupinkách, čímž došlo k otevření porostu a vytvoření maloplošných holin zvyšujících riziko větrných polomů v přiléhajících porostech. Dejme tomu, že kůrovcem byly skutečně silně napadeny celé skupinky stromů... Jak si však vysvětlit smysl a význam celého toho počínání, když vzápětí zjišťuji, že sousední lesní porosty v Horním Rakousku taktéž se stárnoucími smrkovými velikány více či méně postiženými kůrovcem, žádnou systematickou asanací kůrovce neprocházejí?(!) Jsou zde likvidovány jen stromy poškozené vývraty a polomy; lukrativní spodky kmenů jsou odváženy, zatímco neodkorněné sukaté vršky, pod jejichž kůrou jsou patrné chodbičky vydlabané kůrovcem, zůstávají ležet na zemi. V roli nevěřícího Tomáše mířím k Plechému, po chvíli se však zastavím u oplocené holiny na rakouské straně obklopené polozeleným lesním porostem. Tady na mě čeká ten pravý šok: umělá výsadba borovice limby a modřínu - tj. dřevin pro danou oblast nepůvodních, s příměsí olše šedé, osidlující v šumavském kraji nikoliv návrší kopců nýbrž vlhká údolí! Výsadba jeřábu, dřeviny, která sem nedomyslitelně patří, je zde pouze podružná. Další holina při cestě poskytuje shodný obrázek a zdaleka není tou poslední... Uvědomíme-li si, že po čase vyrostou vysázené stromky v dospělé semenné stromy, jaká je tu záruka, že se modřín nebo borovice limba nenastěhují do sousedního unikátního Trojmezenského pralesa a neznehodnotí jej tak?

Nemohu si pomoci, ale případ "asanovaná Trojmezná vs. neasanované hornorakouské lesy" postrádá zdravou logiku. Zatímco v první polovině roku 2000 rakouská strana tvrdě vyžaduje asanaci kůrovce v příhraničním pásmu Trojmezenského pralesa, po schválení zásahů prakticky až do současné doby zůstává pasivní a to dokonce i ve vztahu k vlastním kůrovcovým porostům v těsném sousedství s Trojmeznou! Ačkoliv se jedná o přírodovědecky špičkovou šumavskou lokalitu, o průběhu asanace není veřejnost dostatečně informována ani od Správy NPŠ, která zde postupně nechává pokácet a odkornit nejméně 200 stromů. Doslova mediální kampaň o Trojmezné je rozpoutána až v době výjezdního zasedání Vědecké sekce Rady NPŠ konaného 5.10.2000 v Jeleních Vrších pod Plešným jezerem. Během společné exkurze na Trojmezensko zúčastnění dospívají k názoru, že další asanační zásahy v první zóně Trojmezenský prales již nemají smysl pro rozsáhlé napadení zdejších lesních porostů kůrovcem.

Prezentace závěrů z výjezdního zasedání Vědecké sekce Rady NPŠ proběhla prostřednictvím veřejného tisku ve více méně očekávaném stylu: zatímco se na většině území parku daří výskyt brouka regulovat (rozuměj asanačními zásahy), opačná situace je v Trojmezenském pralese, v němž loni ekologičtí aktivisté blokovali kácení napadených stromů (kupř. článek "Kůrovec je již na ústupu", Slovo, 7.10.2000). Přitom je známo, že stejně jako v ostatních částech národního parku, také zde byla kůrovcová kalamita největší v roce 1996. V roce 1997 však došlo bez jakéhokoli lidského zásahu k poklesu kůrovce, a to mnohem výrazněji než v sousedních druhých zónách, kde probíhalo intenzivní kácení. O těchto faktech však Správa parku nehovoří.

Naše lesnické grémium při svém sněmu v Jeleních Vrších dále jaksi opomenulo skutečnost, že díky asanačním zásahům citelně vzrostla výměra obtížně zalesnitelných holin s hustým porostem horské trávy třtiny chloupkaté, zatímco v kůrovcových smrčinách ponechaných přirozenému vývoji bují pod ochranou stojících souší, zelených či usychajících stromů mlazina různověkých vitálních smrčků občas promíšených s mladými jeřáby či buky. Kterak si tedy vysvětlit ony pesimistické závěry, k nimž dospěla Vědecké sekce Rady NPŠ během svého říjnového zasedání? Snad jedině domněnkou, že během terénní pochůzky po Trojmezné se mnozí účastníci zabývali neustálým vzhlížením k usychajícím korunám stárnoucích smrkových velikánů, nevědomky přitom šlapajíce do náletu mladých stromků... Pravou tvář Trojmezenského pralesa s nevšedními až tajemnými rysy však poznáme jen tehdy, vnoříme-li se do jeho nitra, vnímajíce přitom každý dotek našeho těla s přírodou; až již jsou to klopýtavé kroky o vyčnívající kameny nebo ležící klády, prodírání se vzrostlým kapradím či smrkovou mlazinou, přeskakování zurčivých potůčků či dokonce boření se do měkkých koberců mechu na houpavých prameništích. Jen tak si dokonale (a s patřičnou pokorou) vychutnáme atmosféru očarovaných míst, kde vládkyně příroda pevně svírá v rukou své královské žezlo...

Není pochyb o tom, že kouzlo tamních končin, turistům běžně nedostupných, důvěrně znají především zástupci z řad účastníků nenásilné blokády, která se odehrála v r. 1999. Je proto víc než pochopitelné, že při letošních jarních jednáních o osudu unikátního Trojmezenského pralesa se vedoucí programu Lesy Hnutí Duha Jaromír Bláha znovu nekompromisně postavil proti asanačním zásahům ve zdejší první zóně. Zatímco Trojmezenský prales nadále trůní na vrcholku šumavských hor, v lesích pod ním (II. zóna) jsou prováděny razantní zásahy proti kůrovci vedoucí k tvorbě rozsáhlých holin, a to nejen v převážně smrkových ale i ve smíšených porostech s bohatším zastoupením buku a vtroušenou jedlí. V lesích, které se svým založením dosti podobají porostům pod Luzným na bavorské straně Šumavy (NP Bavorský les), kde v současné době tak úspěšně probíhá samovolná přeměna kulturního hospodářského lesa na přírodní po plošné kůrovcové kalamitě. Mezi ležícími kládami a pod částečnou ochranou dosud stojících souší tu vesele bují mladý smíšený les. Bez léčby motorovou pilou a zadarmo!

Lesníci ze Správy NPŠ se s tím však nehodlají jen tak smířit, jak plyne např. z následujícího výroku Vladimíra Zatloukala, náměstka ředitele Správy parku: "Když chci pomoci buku nebo jedli, které jsou utlačeny smrkem v tom převážně smrkovém lese, tak jim nepomůžu, když je budu zalévat, ale když ten smrk uříznu, aby nad sebou měly prostor" (viz článek "Národní park u kulatého stolu", Českobudějovické listy, 19.9.2000). V případě prořezávky husté smrkové tyčoviny, kde se buky ani jedle nemají šanci prosadit, tento argument bez výhrady přijímám. Na Trojmezensku (a nejen tam) se stínomilným bukům a jedlím však "pomáhá" především tím, že jsou uměle vysazovány na osluněné paseky. Podsadbám stromků do polostinných míst ve smrčinách není věnována dostatečná pozornost: rolička z pletiva, chránící stromky proti okusu zvěří, není v mnoha případech vyztužená podpěrou, čímž má pletivo tendenci ujíždět ze svahu. Jedličky i buky jsou pak pod ním celé zkormoucené. Nejméně utěšený osud potkává vzrostlé buky, které zůstanou po vymýcení smrků trčet na holinách. Ač mají tyto dřeviny pevné kmeny a hluboké kořeny, přesto podléhají větrným i sněhovým polomům. Polomové dřevo z buků je podobně jako smrkové vytěženo. V době konání tohoto "pasečného úklidu" se znenadání ocitáte u pokáceného zdravého buku a nevěřícně zíráte na jeho větve plné vadnoucího listí... Mluvčí šumavského parku Zdeněk Kantořík by nejspíše oponoval tím, že nikdo není neomylný, tedy ani najaté firmy provádějící lesní práce v NPŠ. Těch "tzv. drobných omylů či škobrtnutí" provázejících asanační zásahy v šumavských lesích však povážlivě přibývá, a to zejména v místech bez přístupu turistů! Úvahy o filosofii a smyslu národních parků, včetně dodržování zásady "přírodu nechme být přírodou" ve vybraných částech jejich území, jsou pro zainteresovanou veřejnost nošením dříví do lesa. Lesnický sbor na Správě parku však zřejmě nadále hodlá zpívat stejnou písničku o tom, že ke zdárnému vývoji přírodě blízkých lesů ze stávajících kůrovcových smrčin je zapotřebí motorové pily, lhostejno zda ve druhé či v první zóně. Myslím si, že v západoevropských zemích by "asanační" teorie našich lesníků byla těžko obhájitelná. Již tím, že k souvislým asanovaným plochám nemáme dostatek ekvivalentních ploch bezzásahových (v důsledku rozdrobení několika původních I. zón na 135 prapodivných ostrůvků), a tudíž nemůže být provedeno řádné srovnání vývoje v různých typech lesních porostů asanovaných vs. bezzásahových. Jedna unikátní studijní plocha, kde můžeme nádherně sledovat všechny přírodní zákonitosti odehrávající se v zachovalém horském lese, nám však přece zůstala. Jmenuje se Trojmezenský prales.

Loňskou asanaci kůrovcových stromů v příhraničním pásmu této krásné přírodní památky považuji za další pomýlený manévr Správy NPŠ, tentokrát s dětinsky trucovitým dovětkem: "Tak jsme si na Trojmezné (vzdor našim odpůrcům - ekologům) přece jen zarubali!" Vynaložené finanční prostředky na tuto akci mohly být přitom použity na podporu přírodě blízkého hospodaření v sousedních hornorakouských a německých lesích, které v podstatě tvoří jakési ochranné pásmo kolem jižní hranice našeho Trojmezenského pralesa. Mým velkým přáním je, aby se tento unikátní horský les brzy dočkal takového ocenění, jaké mu právem náleží, neboť některé jeho partie si v ničem nezadají s divukrásnou scenérií proslulého pralesa na Boubíně!

"Velké divadlo přírodního lesa opakuje po staletí bez ustání stejný pokus o klíčení ve vlahém lesním šeru, boji o místo na slunci, kralování v klenbě lesních korun, řídnoucím stárnutí s hrobařem kůrovcem a dutou ránou nahnilého kmene před novým začátkem. Nenecháme-li je nerušeně pokračovat, může se stát, že nás Tvůrce té podívané brzy i se všemi tabulkami PŘÍRODNÍ REZERVACE ze svého divadla vyžene." (O. D. Simon: Šlápnout do rezervace, Literární noviny, 35/1999)

Jaký postoj zaujala rakouská Strana zelených k asanačním zásahům na hřebeni Trojmezné po prohlídce Trojmezenského pralesa a nedaleké kalamitní svážnice? Jaká byla reakce vedení Správy NP Šumava?

---

Poslankyně kritizovala kácení

Postup rakouského ministerstva zahraničí, které v loňském roce úspěšně požadovalo, aby česká strana v oblasti Trojmezné kácením napadených stromů zabránila dalšímu šíření kůrovce do soukromých lesů v Rakousku, kritizuje poslankyně hornorakouského parlamentu Doris Eisenrieglerová. Správa Národního parku Šumava s ohledem na případné škody způsobené největšímu majiteli lesů na rakouské straně Šumavy, kterým je opatství Schlägl, totiž minulý rok v hraničním pásu o šířce čtvrt kilometru začala kácet kůrovcem napadené smrky. Zbytek Trojmezenského pralesa přitom po předloňské blokádě ekologických aktivistů zůstal bez zásahu. "Intervence rakouského ministerstva zahraničí by byla oprávněná tehdy, je-li ohrožena bezpečnost rakouských občanů, čemuž odpovídá například situace s jadernou elektrárnou Temelín. V záležitosti Šumavy ji však považuji za neopodstatněnou a věcně nesmyslnou. V Evropě neznám jediný případ, kdy některý stát vyhověl žádosti soukromého vlastníka a požadoval omezení ochrany přírody v národním parku sousední země," uvedla poslankyně Eisenrieglerová. Její postoj podpořilo i české Hnutí Duha, které nesouhlasí s kácením kůrovcových stromů v přírodně nejcennějších zónách Národního parku Šumava. "Kůrovec uletí bez problémů až půl kilometru, takže vytvoření pásu o šířce 250 metrů rakouské lesy stejně od napadení neuchrání," upozornil Jaromír Bláha z Hnutí Duha. Řekl, že vytváření holin na horských hřebenech ohrožuje stav lesů víc než samotný kůrovec. "Porosty se otevřou větru, což způsobuje velké polomy," dodal Bláha. Mluvčí Správy Národního parku Šumava Zdeněk Kantořík hornorakouské poslankyni doporučil, aby se na okolnosti tohoto případu informovala u rakouského velvyslanectví v Praze, které začátkem loňského roku poslalo nótu ministerstvu životního prostředí. "Vytvoření ochranné zóny bylo kompromisem a projevem naší dobré vůle vůči rakouské straně," uvedl Kantořík. Upozornil, že zásahy u státní hranice rozhodně neznamenají, že se na hřebenu vytvoří čtvrt kilometrů široká holina. "Kácíme pouze jednotlivé kůrovcem napadené stromy," zdůraznil Kantořík. Připomněl, že všechno dříví, které lesní dělníci u státní hranice s Rakouskem porazí, zůstává na místě, takže správě parku zmíněný postup přináší jen vyšší náklady.

---

 

Fotografie z Trojmezí