Pojďme konečně k pramenům
Autor: Vladimír Just
Plzeňský deník, 31.8.2002

Než budu pokračovat v letošní průvodcovské činnosti po malérech šumavských hvozdů, způsobených člověkem a nikoli přírodou, dnes si dovolím čtenářům nabídnout jako intermezzo šumavský pohled na nedávnou živelnou katastrofu.

Povodně a média

Po bitvě je každý generálem, teď po povodni je každý Čech hydro(eko)logem. Masmediální kanály jsou doslova zaplaveny nánosy polopravd a dodatečných receptur, jak poručit Vltavě, aby nezaplavila např. Kampu. Muž, který se právě tímto v televizi kasal, vůbec nebral v potaz mnohametrový rozdíl, který činí vyvýšená dispozice Smetanova nábřeží a oproti podstatně snížené dispozici Kampy: jestliže Staré Město ochránilo před zkázou nějakých dvacet centimetrů, na nízké, vodě otevřené Kampě, kde má Vltava spojence v Čertovce, by nestačily ani dva metry navíc! Populární komentátor zase ve svaté válce proti novodobým šamanům "trvale udržitelného rozvoje" upadl sám do technokratického šamanství vzýváním "efektivity moderních technologií". Proti všem nevyvratitelným poznatkům krajinné ekologie o vyzkoušených způsobech zadržování vody v krajině, a tím i o zmírňování následků povodní (zákaz odlesňování v pramenných oblastech, meandry, nivy, retenční plochy, poldry, ekologické zemědělství atd.), proklamuje naprostou lidskou bezmoc, nulové lidské zavinění, a vše svádí, jako pravý novodobý šaman, jen a jen na imaginární běsnění přírody: ("Je to jako když se dřímající obr otřese, a padají katedrály...", Ondřej Neff, LN 14. 8.) Korunu všemu nasadil předseda největší opoziční strany a někdejší premiér, pro kterého všechny pohromy světa, od kupónové privatizace přes útok na New York až po letošní povodně, jsou tu jen proto, aby mu potvrdily správnost jeho ekonomických teorií. Neopomene si na každém neštěstí přihřát politickou polívčičku: ("Nesmí se stát, aby povodně vedly ke špatně se v budoucnu zpátky vracejícímu zvýšení role a pravomoci státu v naší společnosti...", Václav Klaus, MFD 16. 8.)
Ale proč lovit ve vysoké politice, zaslechl jsem pod svými okny v malé pošumavské obci, kde pramení jeden z přítoků Blanice, tento "modelový" dialog: "Tak co tomu říkáte?" "Inu voda je prevít. Ještě že nám udělali tu melioraci, že vybetonovali a zpevnili to koryto, dřív tady nešlo přejít suchou nohou..." "Svatá pravda. Hlavně rychle pryč s tím prevítem!" Tento dialog se odehrál v pramenné oblasti Libotyňského potoka (cca 750m n/m), jenž pomohl vydatně rozběsnit Blanici, která zase pomohla Otavě zatopit Písek. Znásobte si toto malé české lokální sobectví milionkrát a dostanete pětisetletou vodu v Praze či v Drážďanech. Snaha odvést co nejrychleji vodu z krajiny, pokud možno betonovými koryty, je ve svých důsledcích vražedná všude, v pramenných horských oblastech by však napříště měla být trestná.

Povodně a Šumava

Pojďme konečně k pramenům rozvodněných řek. Ty leží v horách na jih a jihozápad od Prahy, tj. zhruba v šumavském horském pásmu od Novohradských hor po Český les (stačí se podívat na mapu, odkud tečou prameny Berounky, Otavy, Vltavy, Volyňky, Blanice, Malše, Lužnice aj.). S množstvím více než 300 mm srážek, jež zde v kritických dnech spadlo, člověk nic nenadělá a katastrofické následky jsou nevyhnutelné. Ne tak ovšem jejich MÍRA. Ta je dána (ne)schopností krajiny zadržet vodu už na horním toku, tj. v horské a podhorské krajině. Nikdo už dnes asi nepopře souvislosti mezi historickou periodicitou velkých povodní a masivním odlesňováním zejména pohraničních hvozdů. To je i případ letošní apokalypsy. Nelze už ani spočítat, kolik článků a stížností napsali ekologové, přírodovědci i novináři v posledních šesti, sedmi letech např. o devastaci Šumavy, o tisícihektarovém odlesňování právě pramenných oblastí Vltavy či Otavy. Po holinách, které neudělal žádný kůrovec, ale člověk, sjíždí z našich pohraničních hor voda jako po okapu. Že měli z téhož přívalu deště záplavy i v Passově, Linci, u Vídně? Nevyhnutelně ano. Srovnejte si však jejich následky s tragédií Vltavského a následně Labského povodí a máte jak na dlani mj. i rozdílnou retenční schopnost našich a jejich pohraničních kopců. (I kdyby v celkovém úhrnu ten rozdíl dělal pár centimetrů víme, že pražské Staré Město zachránilo 20 centimetrů!) Připomeňme, kolikrát už řešila inspekce životního prostředí stížnost na nezákonné odvozy dřeva, na několikakilometrové erozní rýhy a meliorace v pramenných oblastech, v blízkosti mokřadů (vím o takových příčných melioračních rýhách na borovoladsku, kvildsku, modravsku). Kolikrát už se upozorňovalo na to, že narůstající vlna lokálních povodní např. na horní Otavě je odpovědí přírody na masivní odlesňování hřebenových partií a na strašlivé erozní rýhy kolmo do svahů po traktorech! Na odlesněných průsecích, rozrytých a udusaných traktorem, si přívalová voda vytváří de facto nová říční koryta, strhává sebou zbytky organické lesní půdy a vymele stráň až na kámen. V tuto chvíli je takovéto nepěkné divadlo po osmiletém režírování šumavské přírody ing. Žlábkem k vidění prakticky kdekoli ve vyšších partiích centrální Šumavy, na Trojmezensku i na Železnorudsku.

Trocha matematiky

Za posledních sedm let bylo jen z území Národního parku odvezeno více než půldruhého milionu kubíků dřeva (jeden kubík= cca 1 strom). Odvezena a přes dřevařské akciovky začachrována do ciziny byla cenná organická hmota, jež měla zůstat, tak jako v každém regulérním Národním parku na světě, v ekosystému. Jestliže je prokázáno, že jeden tlející strom dokáže nasáknout takové množství vody, kolik sám váží, pak prosím čtenáře, aby si vzal tužku a papír a spočítal, o kolik milionů kubíků vody navíc jsme pustili kvůli lidské chamtivosti dolů do vnitrozemí. (Samozřejmě, že nejen na Šumavě). A do třetice připomínám, že někdy nás od katastrofy dělí pár centimetrů...

Povodňový parazit?

Abych rozptýlil podezření z dodatečného, konjunkturálního povodňového parazitismu, který kritizuji v úvodu, uvedu závěrem, už bez komentáře, dva své "předpotopní" citáty. První je z června 1995, a končí jím článek o jedné lokální povodni v mé vsi v Pošumaví:
"Nejdřív chtěl člověk i ze zdejší přírody vymrskat co nejvíc, zmelioroval potoky, narovnal meandry do betonového pravítka, vysušil a osel (osel!) močály a pak při první pořádné průtrži na vyprahlé půdě přestal fungovat tisíce let vyzkoušený slatinný efekt šumavské houby (tj. efekt zadržování a pomalého propouštění vody). Přeměnil se v efekt poněkud bumerangový." (Literární noviny, 29. 6. 1995) Druhý citát je z článku o nechuti pražských novinářů zabývat se v předstihu a soustavně (nikoli až následně a kampaňovitě jako teď) ekologickými kauzami:
"Až se budou rok co rok stupňovat povodně nejen na Moravě, ale i v celém horním Pootaví a následně i Povltaví, možná si někdo v Praze vzpomene ale to by musela voda stoupnout až po okna redaktorovy oblíbené kavárny na marný boj dvou tří osamělých publicistů devadesátých let o zachování lesů na Šumavě. Tehdy už holé, vydrancované šumavské kopce definitivně ztratí zbytky retenčních schopností, voda po nich pojede jako po holé střeše... Zapomene se na to, že každá kalamita je mj. odpovědí na lidské chování, zprávou o nespokojenosti přírody s naším zacházením s ní." (Kritická příloha Revolver Revue č.14, červen 1999).

(Autor je členem o. s. Obrana životního prostředí, pověřený monitorováním Šumavy)