Poučení z krizového vývoje šumavského národního parku
Autor: Vladimír Just
Plzeňský deník, 9.8.2002

Podtitulek: Před časem, milí čtenáři, jsme na této stránce společně putovali za některými kontroverzními místy současné Šumavy v oblasti Kvildy. Dnes se budeme pohybovat v samotném nemocném srdci šumavských hvozdů, na Modravsku

Tentokrát vyjdeme z Filipovy Huti, ze silnice od Kvildy na Modravu. Dříve než po 300 m odbočíme ze silnice vlevo dolů po turistické (a cyklistické) žlutě značené cestě směr Březník, důkladně se rozhlédneme jižním směrem. Vpravo na obzoru nás upoutá dvojhlavý temný majestát bavorského Roklanu (1452 m), druhé nejvyšší hory celého pohoří.
"Chtěl bych se dočkat chvíle," vyznával se před třiceti lety v zadrátované zemi jeden z básníků Šumavy, "až z Luzného budu moci pozdravit východ slunce a na Roklanské chatě popít bavorské pivo." (Ladislav Stehlík, 1970) Tehdy to byl nedosažitelný sen nekonfliktního básníka (sám se jeho naplnění nedočkal). Dnes je to skutečnost a důkaz normálnosti poměrů, čemuž nepřestávám blahořečit. K plné spokojenosti mi ovšem schází jeden relikt železné opony, zapříčiněný současnou správou parku, jejíž nesmyslné zákazy vstupu neblaze připomínají komunistickou minulost. Chce-li český turista pozdravit slunce nebo vrcholky Alp z bavorského Luzného (1373 m), tedy z kopce, který leží doslova pár kroků od našich hranic, musí, jako za starých časů, složitě "objíždět zakázané pásmo". Musí najet autem cca padesát kilometrů přes hraniční přechod Strážný a Phillipsreuth, aby se nakonec po čtyřech hodinách octl tam, kde mohl být za půlhodinku pěšky. Musí zamořovat šumavské životní prostředí z české i bavorské strany zcela zbytečnými zplodinami...
Pro zvláště otrlé zvídaly mám na Filipově Huti ještě jednu odbočku: projdete-li po silnici celou obcí, za prudkým ohybem doleva a vzápětí doprava naleznete vlevo ceduli 1. zóna NP. Pár metrů od ní přistihla loni kamera TV pořadu Nedej se muže s motorovou pilou, kteří nápadně prchali k autu. Inspekce ŽP pak potvrdila, že muži tu nezákonně káceli stromy mimo les jen proto, že jim jeden z nich vadil ve výhledu z posedu. Mužem, přistiženým kamerou při činu, byl modravský starosta a zaměstnanec správy národního parku p. Schubert. Týž muž, který pár kilometrů odtud nezákonně vykonával červenou barvou rozsudky smrti nad vylétanými soušemi v těsné blízkosti 1. zóny, což prasklo při terénním šetření inspekce ŽP v říjnu 2001: vylétané souše, které měly po celém parku podle rozhodnutí státní správy zůstat v ekosystému, vzápětí po inspekční kontrole nechal drze pokácet a odvézt. Divíte se ještě, že po tomto dvojím přistižení počal hříšník s několika kolegy sepisovat petice žádající zákaz pořadu, který ho přistihl při černé těžbě?

Holé lebky

Ale nechme už minulost historikům, jak se u nás rádo říká zametání nepříjemných věcí pod koberec, a věnujme se světlým cílům dnešního výletu. Jeden vidíme probleskovat už z našeho výchozího bodu z filipohuťské silnice. Je to pohraniční Malá Mokrůvka (1330 m) a je skutečně světlá jako komunistické zítřky. Je totiž z naší strany takřka celá vyholená. Hora se nám jako memento mori při cestě na Březník přes Lovčí skálu ukáže ještě několikrát: poprvé hned za Lovčí skalou, podruhé, v už mnohem hrozivější, krušnohorské podobě (od ukazatele cest Pod Ptačí nádrží). Částečně byla rozvrtaná už za komunistů: díval jsem se zdálky na její řídnoucí temeno už koncem osmdesátých let a podobně jako Stehlík snil o tom, že se tam, do dějiště Klostermannova románu, jednou podívám. Poštěstilo se mi to krátce po vzniku národního parku, celá dosud zalesněná hora i s okolím byla zařazena do první, nejvýše chráněné zóny (byla součástí tzv. Modravských slatí). V polovině devadesátých let nastoupil dřevorubecký management ing. Žlábka a ten Malou Mokrůvku, až na malé ostrůvky u hranice, vyholil. Jestliže za komunistů připomínala řídnoucí, leč souvisle zarostlé temeno zdatného čtyřicátníka, v půli devadesátých let už to byl kopec pankáč a dnes je to takřka stoprocentní skin. Těch zlověstně vyholených lebek už je v sousedství víc (Mrtvý vrch, Studená hora). Holoseče a jiné než holosečné myšlení se technokrati Žlábkova typu v socialistickém Lesprojektu nenaučili ve výšce nad 1300 m jsou pro zdejší ekosystém vražedné, i kdyby tu nebyl Národní park. V NP však musí být nejvyšším zájmem ochrana přírodních procesů před lidskými zásahy (jinak nejde o park, ale o etiketní podvod). Zmátoříli se tu kdy les (to už dnešní správce bolet věru nebude), vznikne v ideálním případě zase les nestabilní, protože stejnověký.
Po přechodu Ptačího potoka stoupáme kilometr po cestě, pak vpravo ostře vzhůru po bývalých "drátech" až pod vrchol. Budeli nám divné, proč šlapeme po pevné komunikaci, plné ruderálních, smetištních společenstev, pak vězme, že r. 1997 ji ředitel Žlábek, aby se mu tady nebořily traktory, nechal zavézt několika náklaďáky stavebního rmutu z modravského zbořeniště. Odtud, z nejvýše chráněných míst parku, kam turista nesmí šlápnout ani bosou nohou, jsme s přáteli tahali před TV kamerou rezavé roury, dráty, střepy, kachle a cihly. Je to historicky první mně známý pokus o zřízení smetiště v jádrové zóně národního parku.

Ze světa lesních samot

Průsekem po bývalém "drátu" valíme rychle dolů, odbočíme vpravo a jsme v cíli cesty, na Březníku, v dějišti Klostermannova románu Ze světa lesních samot. Zde počkáme na ty, kteří se poctivě drželi turistické značky a dorazí později: přišli sice o kruhový výhled z Mokrůvky, zato nám budou vyprávět, že hned, jak jsme se odpojili, po levé straně viděli dnes už legendární Ztracenou slať. Šumavský bermudský trojúhelník, kde záhadná helikoptéra krade z nejpřísněji chráněné zóny desítky a desítky účetně odepsaných kmenů a prodává je neznámo komu. Už přístup ke Ztracené slati z asfaltky to je celý šumavský národní tunel v kostce. Pár kroků za cedulí 1. zóna NPŠ, přímo pod hraniční dvojitou červenou čárou, je velký čerstvý pařez a u něho jako provokace maličký oloupaný kmínek. Velký kmen, odpovídající pařezu, někdo ukradl. Znásobte si to stotisíckrát a máte současnou situaci Šumavy jako na dlani. Všude, kam se podíváte, je velikánský pařez (jiné se na Šumavě nevyskytují) a u něho buď nic nebo jako alibi malý oloupaný kmínek.

Potěmkinská trasa

Nedávno otevřená, nově restaurovaná myslivna nadlesního Kořána na Březníku ovšem Klostermannův román nepřipomíná ani zbla. Kasárenskou sterilitou vnitřku připomíná komunistické časy: když máte štěstí a dorazíte sem s vyplazeným jazykem před šestnáctou hodinou, dostanete kafe, čaj, zteplalé lahvové pivo či limonádu a bohatě poobědvat můžete sušenky. (Naproti v chatě pod Luzným máte jakékoli teplé či studené jídlo v podstatě kdykoli, zavírací doba je, dokud jsou hosté.) Dobrým nápadem je naproti tomu možnost uschovat si zde kola: naučná "kůrovcová" trasa o přeměně horského lesa je totiž dostupná jen pěšky. Buďme spravedliví: pohled od březnické hájovny k Luznému, jehož kamenné moře vyčnívá z deprimujícího moře uschlých stromů (viz už za komunistů rozvrtaná Velká Mokrůvka, 1370 m), vypadá na první pohled mnohem hrozivěji než celá "kůrovcová trasa". Vstoupit dovnitř uschlého lesa je poučné a v tom, nikoli v cedulích plných ideologie a věcných chyb, je zásluha naučné stezky. Uschlý les vypadá shora vždycky hůř než zdola. To je ostatně hlavní důvod, proč nám správa parku, která chce strašením lidí získat prostor i prostředky pro další těžbu, zabraňuje vstoupit do jádra sousedního parku (Modrý sloup), kde už před dvaceti lety, tak jako v kterémkoli národním parku světa, dali přírodě zelenou a neléčí ji motorovou pilou. Příroda se tu kupodivu má k světu a svět to oceňuje novými a novými poctami sousedům. I bavorský premiér Stoiber byl nejprve zděšen, když mu ukázali uschlý les zdálky. Pak vstoupil dovnitř a prohlásil, že je třeba dívat se pod sebe, ne nad sebe, že je třeba vidět miliony semenáčků pod ochrannou souší, celé to jedinečné přírodní divadlo umírání a rození, jež musíme zachovat budoucím generacím: přírodu nechat přírodou! Naše trasa má dva okruhy. V prvém, "přírodovědném", se odtažitým vědeckým jazykem (celé trase citelně schází jazykový korektor) skloňují fakta o historii, současnosti i strategiích lesních ekosystémů. Pozoruhodná je např. poznámka o užitečnosti bezzásahových zón, kde je příroda ponechána spontánnímu vývoji až "k ekosystémům, které budou lépe odrážet přírodní podmínky". Pod tím čteme: v bavorském parku je to 9800 ha, v českém 1326 ha. Lépe už rozdílnost obou managementů nelze snad ani vyjádřit: trojnásobně větší český park dává přírodě sedminásobně menší šanci. Další užitečnou pravdou přírodovědného okruhu která je bohužel v rozporu se stávající praxí je konstatování, že "tlející dřevo zvyšuje retenční kapacitu porostu pro vodu" a "zvyšuje biodiverzitu" (cedule: Viditelní a neviditelní). Co je to však platné, když na další ceduli (Voda v lese) se tato pravda zpochybní pavědeckým výzkumem, kde se proti zkušenostem zbytku světa dokazuje, že suchý les (tedy mj. les s tlejícím dřevem!) má menší schopnost zadržovat vodu než holina! Dokazuje se to na třech lokalitách: 1) Studená hora, 2) Mrtvý vrch, 3) Vysoký stolec. Evidentní neznalost terénu prozrazuje výzkum už tím, že poslední kvildskou lokalitu přiřazuje k "Modravě". Horší je, že trval pouhé tři dny (9. 12. 7. 99). Abychom jej mohli brát vážně, musel by být když ne celoroční, pak aspoň v řádu měsíců. Nejhorší však je, že tzv. suchý les je ve skutečnosti kácením silně narušený porost blízký holině a tzv. paseka, jež měla reprezentovat holinu, je jedenáct let stará, tedy už "zapojená", s mladými stromky atd. Předem daná teze, k níž se mělo dospět, je jasná: holina je menší zlo, největší zlo je kůrovcem sežraný les! Krásně to zapadá do třídně uvědomělé tendence celé naučné stezky: dědičným nepřítelem Šumavy je kůrovec, namnožený zlými Bavory, a smyslem národního parku je boj proti němu až do vytěžení posledního stromu. Tato tendence se naplno rozvine v okruhu "lesáckém" (Studená hora). Nápadná je změna pestré grafické úpravy v zelenou kasárenskou uniformitu, kasárenský je náhle i slovník "Obnova rozsáhlých holin po asanaci kůrovcem napadených stromů a polomech"). Některé věty jako by psalo dítě z první třídy (naivní "otázky" typu: "Co to jsou...?"), jiné dosahují až bezděčné dadaistické komiky pozdního Milouše Jakeše. Například uprostřed beznadějné holiny čteme: "Ačkoli plocha vypadá stále značně neutěšeně, četnost obnovy na ní je v současné době plně dostačující..." A ona "četnost" je na ceduli dokumentována množstvím vrb, osik, bříz a nahloučených smrčků (údajně až 100 hloučků na 1 ha), které v terénu marně hledáme najdeme oněch nahloučených smrčků maximálně osm, a to pouze v okolí cedule. Jak okruh postupuje, pravda cedulí se stále víc vzdaluje realitě, až se od ní odtrhne úplně. Vrcholu demagogie, která už hraničí s výsměchem, je cedule: "Ponechávání dřevní hmoty k zetlení na podporu přirozených procesů". Ta je provokativně umístěna před obrovskou, mnohahektarovou holinu, kde nebyl v přírodě ponechán ani klacek. Na ceduli se tvrdí, že se tu ponechává nejméně 20 % (nejvýše 100 %). I silně krátkozraký turista však pozná, že těch pár kmenů naaranžovaných v bezprostřední blízkosti cedule netvoří v moři pařezů ani půl procenta. Tak cynické žerty si z občanů netropili ani komunisté. A co má našinec, který ví o několika stovkách úředně zaregistrovaných ztrátách kmenů z 1. zón, říkat lžím typu "Veškeré dřevo v 1. zóně bylo ponecháno na místě"?

Mám pro poutníka putujícího touto potěmkinskou trasou jedinou radu: více než cedulím věřte vlastním očím. Porovnejte šířku pařezů s šířkou ponechaných pahýlů. Nahlížejte do umělohmotných tubusů. Vyšlápněte pár kroků na vrchol Studené hory. Odtud srovnejte, jak úspěšně se hojí holina po šesti letech na Malé Mokrůvce. Hned po vstupu na velký lesní okruh máte názorně vpravo "českou cestu" (holinu, tubusy), vlevo "bavorskou" (uschlý les, pod ním se klubající nová generace). Suďte, kde máte lepší pocit. Kde je vyšší "buřeň". Kde je pod nohama větší vlhko a kde sucho, kde je rozmanito a kde jednotvárno, kde se děje spontánní obnova a kde "strategie řízeného vývoje", kde se těží informace a kde dřevo, kde pracuje zdarma přírodní laboratoř a kde ji musíme stále dotovat, poučovat, řídit. A srovnejte to všechno se smyslem zařízení zvaného národní park.