PŘÍRODA: Šumava v zajetí konzervativních lesprojektantů
Neviditelný pes, 28.05.2001

Dne 21.5.2001 jsem se zúčastnila semináře v Srní pořádaného k 10. výročí založení NP Šumava, na kterém Správa parku seznamovala veřejnost s novým plánem péče. Velké sympatie u početného publika vzbudily zejména příspěvky o ochraně mokřadů, druhotného bezlesí a vod a o společenstvech živočichů obývajících Šumavu. S takto jednoznačnou odezvou se však již nesetkal příspěvek o problematice lesů, který přednesl ing. V. Zatloukal, vedoucí oddělení ochrany přírody na správě parku. Z jeho vystoupení bylo totiž zřejmé, že ani v nejbližších dvaceti letech se nebude šumavským lesům dostávat potřebného prostoru pro přírodní procesy, jak se na národní park sluší a patří, nýbrž zde budou nadále převažovat technické lesohospodářské zásahy. Princip uplatnění přírodních procesů je přitom rafinovaně zaměňován za tzv. cílovou druhovou skladbu lesa. Což v reálu neznamená nic jiného než lesprojektantské programování lesa na velkých plochách dle představ lesníka - první zóna neprvní zóna. Poněkud ambiciózní, vyumělkované a zčásti i riskantní řešení, pokud si uvědomíme, že nám k tomu zcela chybí srovnávací plochy, kde "hospodaří" pouze a jedině Matka příroda. A pokud nevíme, co příroda činí, jak můžeme vědět, co máme dělat my? Ing. Zatloukal však není schopen si připustit omezenost své technokraticky pojaté koncepce péče o les, v níž dokonce viditelně zpochybňuje fungování přírodních procesů v šumavských lesích a podceňuje jejich přírodní hodnoty. K tomu směřovalo i jeho vystoupení na semináři, kde označil unikátní komplex zachovalých lesů na Smrčině za bývalé pastevně a holosečně obhospodařované lesy, odvolávaje se na početné paseky zakreslené ve dvě stě let staré mapě. Z diskusního příspěvku soudního znalce ing. I. Viceny, jenž se podrobněji zabývá historií tohoto území, však vyšlo najevo, že podstatná část ploch vedených v mapě jako paseky nebyla v reálu vůbec vytěžena! Zpochybňováním jedinečných přírodních hodnot těchto lesů se V. Zatloukal snažil obhájit vědci tolik kritizované masové kácení na vrcholu Smrčiny, které zde vedlo k drastickému rozvrácení zachovalého horského lesa. Uvedením nepravdivých fakt dal navíc jasnou podporu příznivcům lobbujícím za výstavbu smrčinské sjezdovky a za zmenšení jižní části parku!
Ještě demagogičtější byl Zatloukalův následující výstup, v němž se snažil obhájit rozsáhlé holiny na hřebenech šumavských kopců po devastačních těžbách. Za holiny prý můžou hlavně Bavoři, kteří nechávají na druhé straně hranice volně množit kůrovce, aniž by při hranicích se šumavským parkem vymezili souvislou ochrannou zónu. Zainteresovaná veřejnost si při tomto tvrzení musí ťukat na čelo: proč by měli Bavoři zřizovat ochrannou zónu, když z naší strany nenavazují hospodářské lesy, nýbrž také národní park, a dokonce jeho nejcennější jádrová část (Modravské slatě)? Kde jinde by měla mít příroda zelenou než právě zde? Současné letecké fotky Šumavy však zřetelně ukazují, že v šumavském parku jsou přednostně "holeny" právě vysokohorské partie u hranic s Bavorským lesem, kde je obnova lesa velmi obtížná (viz webová stránka ). Přitom se nabízí poměrně elegantní řešení: přesunout zásahy proti kůrovci do nižších poloh parku, kde se les na holinách obnovuje podstatně lépe. To by ovšem znamenalo rozloučit se s komerčně atraktivním dřevem, které roste právě ve vyšších polohách, a které lze pod záminkou kůrovce efektivně těžit ve velkém a pod cenou prodávat spřáteleným dřevařským akciovkám. Nejsou zde totiž káceny jen stromy napadené kůrovcem, nýbrž i stromy zcela zdravé, které lesníci používají jako lapáky pro kůrovce. Kácením lze šíření kůrovce zpomalit, nikoliv však zastavit, což vlastně zajišťuje dřevařským lobby trvalý a v pravdě legální přístup ke kvalitnímu dřevu.
Aby byl efekt co nejdokonalejší, je třeba předhazovat kůrovce veřejnosti i lesnickému personálu jako démonické strašidlo obcházející šumavské lesy, proti němuž je potřeba maximálně zmobilizovat všechny dřevorubecké síly. K posílení svých dogmatických argumentů V. Zatloukal vytrvale šíří rozličné mýty a polopravdy o kůrovci, neváhaje přitom zpochybňovat koncepci sousedního NP Bavorský les. Do článku, který v r. 1998 publikoval v časopise Silva Gabreta, dokonce uvedl, že masové šíření kůrovce v roce 1997 (v článku patřičně nadsazené) přimělo Bavory k rozhodnutí začít zasahovat proti kůrovci v nově rozšířené části parku. Lež jako věž! Bavorská správa parku chtěla i v nové části parku setrvat na stávající bezzásahové koncepci, politický tlak jejích odpůrců byl však natolik silný, až nakonec vyústil v tento kompromis: park byl rozšířen s tím, že v nové části se bude citlivě zasahovat proti kůrovci do r. 2017. Zásahy tedy nechtěla správa parku, nýbrž tamní organizace sdružující odpůrce parku! A rozhodně není bez zajímavosti, že v této organizaci významně figurují místní lesníci, kteří se nedokáží smířit s tím, že les by měl růst jen tak nadivoko, bez ochranné ruky lesníkovy.
Podobně smýšlející konzervativní lesprojektanti ovšem dnes řídí Národní park Šumava, ovlivněni navíc zkostnatělými socialistickými teoriemi soudruha Hruzíka, nadšeného propagátora lesních plantáží jak za dob starého Hartiga. Ten navrhoval rozdělení velké plochy lesa na stejnoměrné díly s věkově odstupňovanými lesními plantážemi tak, aby se dal každý rok holosečně smýtit dospělý les v jednom dílu. Les jako velkotovárna na dřevo. Náznak takovýchto věkově odstupňovaných plantáží dnes najdeme i na Šumavě, neboť rychle odrůstající smrky na osluněných holinách utlačují listnaté dřeviny již tak zubožené okusem lesní zvěře a jednotlivé lesní porosty jsou stále více parcelovány novými svážnicemi. Výsledek praktik stmelené grupy technokratů, kteří pro stromy a kubíky dřeva nevidí vlastní les. Nevnímají souše jako hnízdní stromy pro ptactvo a tlející dřevo jako živnou hmotu pro rozmanité houby, hmyz i mladé stromky, ale pouze jako dřevní odpad. Nechápou a ani nechtějí pochopit přírodní zákonitosti tajemných lesních náručí, uzavírajíce se před nimi do pevného krunýře z vlastní strnulosti a lesnického fachidiotismu.
"Lesníci, kteří tak vytrvale brojí proti lesní divočině v bavorskému parku, jsou přesvědčeni o tom, že oni vědí všechno nejlíp," sdělil mi upřímně Hans Kiener, vedoucí oddělení ochrany přírody na Správě Bavorského lesa. Tato jediná věta mi stačila k tomu, abych pochopila, proč tak zoufale vázne spolupráce mezi šumavským a bavorským parkem. Kontrast mezi citlivým a nadšeným lesoochranářem H. Kienerem a technokraticky smýšlejícím V. Zatloukalem je natolik markantní, že tito dva lidé, sedící na shodných vedoucích postech, spolu jen stěží mohou najít společnou řeč. Problém je o to složitější, že současná koncepce řízení národních parků Ministerstvem životního prostředí ČR umožňuje skrytou přeměnu národního parku na lesní závod, tak jak se tomu stalo v případě Šumavy. Ministr Kužvart však namísto snahy přiblížit ochranářskou koncepci mezinárodním pravidlům tvrdošíjně obhajuje tuto kvalitně prosperující dřevařskou společnost se všemi jejími specifiky. K nim patří především ambiciózní papírové programování a zalesňování šumavských lesů, diletantské kácení prales - neprales, anarchie na lesních správách, kde lítají vrtulníky pro dřevo do prvních zón, pendlování vedoucích pracovníků mezi lesními správami a dřevařskými akciovkami, nezájem o kontakt s mezinárodními ochranářskými organizacemi a mystifikování veřejnosti překrucováním faktů. To vše samozřejmě stravuje značné množství energie a zejména peněz ze státní pokladny, za které si platíme drastické odlesňování šumavských kopců a výprodej toho nejkvalitnějšího dřeva za babku do soukromých dřevníků.
Nic nepomáhají varovná gesta mezinárodních ekologických organizací ani protesty vědeckých odborníků, z nichž dosud nejmasovější se odehrál před necelým týdnem. Stovka našich vědců zaslala ministru Kužvartovi dopis, ve kterém jej žádá, aby zastavil nekompetentní kácení v unikátních pralesovitých porostech prvních zón. Svůj nesouhlas s kácením vyjádřil také ředitel prestižní mezinárodní organizace WWF (Světový fond pro ochranu přírody) Claude Martin, který vyzval předsedu vlády k zastavení zásahu. Bez úspěchu. Lesohospodářský přístup Správy parku k šumavským lesům nakonec připravil Šumavu o šanci získat mezinárodní prestižní značku PAN Parks, díky které by se zařadila mezi nevýznamnější národní parky Evropy a obce by mohly získat přístup k dotacím z některých fondů Evropské Unie. Šumavský park se vlastním přičiněním dostal do naprosté mezinárodní izolace a v zahraničí je uváděn jako odstrašující případ tzv. "papírového" národního parku á la továrny na dřevo. Nekompetentními postupy oloupili konzervativní lesní inženýři a vedení MŽP naši Šumavu o to nejcennější: o zbytky pralesovitých porostů, důvěru odborníků, mezinárodní prestiž i o peníze.