EKOLOGIE: O Potěmkinových vesnicích a pralesovatění holin na Šumavě
Neviditelný pes, 11.04.2001

V pátečním večeru předposledního březnového dne jsem byla svědkem velice poutavé přednášky o Národním parku Šumava, která proběhla v česko-německém informačním středisku Alžbětín u Železné Rudy. Promítací plátno zaplněného sálu, v němž se mísily české a německé hlasy zvídavých diváků, zdobily působivé fotografie idylické šumavské krajiny. Idylické především proto, že většina promítnutých snímků byla starší šesti let, tedy z dob, kdy spoustu šumavských kopečků ještě pokrývaly souvislé lesy (namísto současných holin) více či méně protkané pohodlnými měkkými cestami, nyní zalitými do asfaltu, a to ještě pečlivěji než na bývalých péesáckých autostrádách. Ano, taková bývala naše Šumava před nájezdem dřevařské lobby... Šumavské memento, ožívající pouze na promítacím plátně... Avšak právě toto memento dnes předkládá Správa parku veřejnosti jako současný obraz šumavského národního parku! Pro příště doporučuji podobnou přednášku uvést slovy: "Vážení diváci, s radostí vám dnes ukážeme naše šumavské Potěmkinovy vesnice!"
Jak vidno, Správa parku nemá přílišné chuti chlubit se desítkyhektarovými holinami, které dnes "zdobí" nejen Jizerské nebo Krušné hory, ale bohužel i Národní park Šumava. Mystifikace a chlácholení veřejnosti je však stále obtížnější. Mnoho turistů již prohlédlo fiškusácké praktiky lesníků dbajících na to, aby kolem cest stály souvislé pásy lesů tvořící příjemnou kulisu, za níž se však skrývají neutěšené holiny s rozrytou půdou a živořícími stromky. Stále více a více lidí přijímá s nedůvěrou informaci, že masivní kácení je tou správnou přípravou k onomu kýženému zpralesovatění řídnoucích šumavských hvozdů, o které Správě parku zaručeně jde - bohužel jen v médiích či na odborných seminářích. Vedení Správy je nuceno hledat stále nové a nové argumenty, které by ukolébaly odbornou i laickou veřejnost vyděšenou současnými leteckými snímky umírající Šumavy. Nezdráhá se pouštět do éteru mystifikující informace, že za vznik holin může v prvé řadě kůrovec, ale díky péči lesníků se na nich už zdárně vyvíjí prales, zatímco smrčina sežraná kůrovcem je cosi nepřekonatelně děsivého a odpudivého, zejména pro turisty. Dostali však turisté příležitost posoudit, zda se cítí lépe na zabuřeněných holinách nebo v lese zaplněném mrtvými soušemi, kolem nichž zdárně bují mladé generace stromků? Vždyť právě ty nejreprezentativnější lokality obojího typu jsou před návštěvníky Šumavy přísně zalígrovány! Oceňuji taktiku bavorských sousedů, kteří při získávání zájmu turistů o národní park Bavorský les vsadili na přirozenou lidskou zvědavost: "Tolik mrtvých stromů pohromadě, to jsme ještě neviděli, to je učiněná spoušť. Bože můj, oni to tu nechají takhle napospas přírodě, vždyť to je konec lesa. Anebo není? V informačním letáku nám vysvětlují, že tady postupně vznikne nový krásný les jako v pohádce, úplně jiný, než na který jsme zvyklí. Tak to jsme tedy zvědaví, jak tohle dopadne, jak se takový pohádkový les vyvíjí. Rozhodně se sem musíme přijet podívat i příští rok!" Studie o vývoji lesa v bavorském národním parku přinášejí řadu zajímavých výsledků a poznatků, převážně optimistických. Jistě by bylo ku prospěchu věci zohlednit je v lesnickém výzkumu Šumavy, který mi připadá poněkud neprůhledný. Nejvíc mne zaráží způsob, jakým jsou prezentovány poznatky z obnovy šumavských lesů po kůrovcové kalamitě, naposled na konferenci "Aktuality šumavského výzkumu" pořádané Správou parku 2.-4.4.2001 v Srní u Modravy. Srovnáním obnovy lesa v kůrovcových smrčinách a na holinách se podrobněji zabývá ing. V. Zatloukal, vedoucí Útvaru ochrany přírody na Správě parku. Výsledky, které zde prezentoval v přehledných tabulkách, vyzněly velmi optimisticky: smrk zmlazuje ve vysokohorských polohách dostatečně jak v kůrovcových smrčinách tak i na holinách. Moje kolegyně Magda Jonášová, která má výzkumné plochy ve stejné oblasti, však dochází k zcela odlišnému závěru: na holinách je zmlazení smrku i ostatních dřevin pro zdárnou obnovu lesa naprosto nedostatečné! Dokládají to i její dokumentační fotografie. Nejvíce však záleží na tom, jakým způsobem jsou získané výsledky zpracovány. V. Zatloukal použil osvědčený fígl: zprůměroval počty mladých stromků ze všech výzkumných ploch náležících k jednomu ze tří typů zkoumaných stanovišť (živé porosy vs uschlé porosty vs holiny) a vyjádřil je počtem ks/ha. To zásadní však zcela opomněl, a sice rozdíly ve struktuře zmlazení na jednotlivých stanovištích. Zatímco v lesních porostech, ať živých či suchých, jsou mladé stromky rozmístěny více či méně pravidelně po celé ploše, na holinách jsou drasticky zredukovány těžbou dřeva a přežívají jen v ubohých zbytcích připomínajících malé osamocené ostrůvky. Příznivý počet mladých stromků na holinách mohl V. Zatloukal získat jedině tím, že mezi výzkumné plochy zařadil dvě nebo tři takové, kde bylo zmlazení mimořádně bohaté (najdou se, ale dá to fušku!). Žádoucím způsobem však zvýší hodnotu průměru...
Komentář, který k tabulce prezentované na srnínské konferenci následoval, mě doslova nadzvednul ze židle. V. Zatloukal suverénně prohlásil, že díky bohatému zmlazení vzniká přírodě blízký les nejen v odumřelých kůrovcových smrčinách, ale i na holinách! Už jen tento nekvalifikovaný výrok á la blábol I. třídy by musel stát dotyčného v každém demokratickém právním státě židli, natož pak jedná-li se o koordinátora výzkumu v národním parku! Avšak V. Zatloukal, snad aby se sám utvrdil ve své "pseudovědě", přihlásil se během následující živé diskuse o slovo a rozvinul další dlouhý monolog... Nevím, kolik lidí dokázal o svém dogmatu přesvědčit, po několika minutách řečnění se však z publika ozvalo rozčilené cinkání na skleničku a bouchání do stolu. Proslov tím byl předčasně ukončen, bez zjevných příznaků zármutku většiny účastníků konference.
A ještě malá úvaha na závěr: nebylo by skutečně lepší více naslouchat přírodě než vymýšlet spekulativní řešení? Zvláště můžeme-li se opřít o propracovaný postup lesnického výzkumu v sousedním Bavorském lese. Jak mi ale nedávno naznačil zdejší šéf oddělení ochrany přírody Hans Kiener, Správa NP Šumava nejeví o tuto spolupráci přílišný zájem. Pro šumavskou přírodu i náš zkostnatělý lesnický výzkum je to rozhodně krok zpět. Nezdravá ješitnost a zahleděnost do vlastních teorií, prokazatelně zcestných a neseriózních, tyto problémy jen dále prohlubuje.