PŘÍRODA: Proč zřizujeme národní parky
Neviditelný pes, 09.08.2001

Věnováno všem přátelům Šumavy a Bavorského lesa

Hustý letní déšť omývající klenbu modrošedých vrchů protkanou zurčivými potůčky s křišťálovou vodou, kterou jímají do dychtivé náruče klikatící se potoky na dně hlubokých údolí s měkkou vystýlkou mechu, plavuně i hustého kapradí. Bujná zeleň huňatých smrčků, košatých jedliček a ševelících listů buků, jeřábů či javorů pod ochrannou rukou bělavošedých souší vzhlížejících k obzoru jako němé mohyly či bezvládně ležících v chaotické změti; tisíce holých kmenů jako vzpomínka na zašlou slávu statných smrků-horalů, jež postupně zahubil malý brouček kůrovec.
Touto pozoruhodnou scenérií lesní divočiny mě uvítal národní park Bavorský les, kde jsme společně s několika kolegy a v doprovodu našich bavorských přátel strávili čtyři příjemné červnové dny naplněné spoustou zajímavých a netradičních zážitků. Ráda se s vámi, milí čtenáři, o některé z nich podělím.

Národní parky uchovávají přírodní dědictví aneb přírodu nechme přírodě

Zkusme se nejprve společně zamyslet nad tím, proč vlastně zřizujeme národní parky a jaké je jejich poslání. V hustě osídlené střední Evropě najdeme dnes už jen málo odlehlých oblastí se zachovalou přírodou. Jedním z těchto atraktivních přírodních klenotů je území hlubokých a rozsáhlých lesů na vrcholech Šumavy a Bavorského lesa - naše "Zelená střecha Evropy". Je zde uchován věčný koloběh přírody - vznik, bytí a zánik; právě zde máme jedinečnou možnost jako citliví návštěvníci a pozorovatelé vnímat její krásu, poznávat její skrytá tajemství a napínavé přírodní procesy. A to je pravým posláním národního parku - ponechat na velkých plochách (v tzv. jádrových zónách) přírodu přírodou, aby se tu mohla volně rozvíjet podle svých odvěkých zákonů. Koutek divočiny s šetrnou turistikou, která je dnes - zejména v západoevropských zemích - stále žádanější a může zajistit prosperitu místním obyvatelům v regionu.
A to je i případ Bavorského národního parku, který v loňském roce úspěšně oslavil své třicáté narozeniny. Od našich průvodců ze správy parku se dozvídáme, že nejdůležitější motivací k jeho vyhlášení nebyla ochrana přírody, nýbrž snaha pozvednout životní úroveň obyvatel této chudé horské oblasti. Do osudu území pak významně zasáhly silné vichřice v letech 1983 - 1984, které po sobě zanechaly velké množství vyvrácených a polámaných stromů. Díky tomu, že německý trh byl v té době zahlcen domácím dřevem, vláda přistoupila na založení tehdy poněkud neobvyklého experimentu: ponechat rozsáhlé plochy hospodářsky využívaného lesa napospas přírodě. Na postižených plochách se následně přemnožil kůrovec, který po několika letech samovolně ustoupil, ale jen dočasně - v letech 1996 - 1997 pak masově zaútočil na porosty stárnoucích smrků oslabených suchem a kyselými dešti.
Se zatajeným dechem teď hledíme z vrcholu Luzného, z výše dobrých 1373 m, na výsledek kůrovcového "řádění". Lesy kolem nás až po oba Roklany jsou zahaleny do světlé šedi, kterou tu a tam oživují zelení smrkoví velikáni dosud statečně vzdorující kůrovci. Na první pohled hrůzná katastrofa pro les, když ale sestoupíme do zakletého království stojících souší, zjišťujeme, že všechno je úplně jinak.

Kůrovcová kalamita les nepohřbívá ale oživuje

Stojíme v polostínu němých souší, které nad námi impozantně rozkládají své holé větve. Tu a tam zahlédneme v mrtvém kmeni vydlabaná ptačí doupata, v jejichž blízkosti se ozývá zvučné ťukání datla. Štěbetavé ptactvo se živí na smrkových šiškách ověnčujících vrcholky zelených smrků - posledních mohykánů. Jejich semínka v sobě však nesou základ odolného a vitálního potomstva. K souším či kmenovým pahýlům zdobeným podkovovitými choroši (dřevokaznými houbami) se osaměle i ve skupinkách tulí mladé smrčky - od maličkých semenáčků po statné odrostlíky dívající se na svět z více než pětimetrové výšky. Další smrčky houfně osidlují kořenové vývraty, kde často soupeří o místo nejen mezi sebou, ale i s mladými jeřáby. Fascinují nás husté nárosty smrčků na trouchnivějících kládách.
"Tlející dřevo poskytuje stromkům potřebné živiny, kterých je v chudé kyselé půdě nedostatek," objasňuje nám Hans Kiener, nadšený lesoochranář, který působí na parku již 12 let a nyní vede oddělení ochrany přírody. "Pro obnovu horského lesa je proto klíčově důležitý dostatek tlejícího dřeva v porostech," zdůrazňuje.
Prodíráme se hustým kapradím a poléhavou trávou, o kousek dál se naše boty vnoří do měkkých koberců mechu a jemných travin. Dá se tu snadno klopýtnout o zlomenou souši nebo popíchat o zbytky kotrčovitých větví, v jejichž spleti nepřístupné pro lesní zvěř bujně odrůstají jeřáby a také buky, javory či břízy. Jsme svědky přerodu poměrně jednotvárného a stejnověkého hospodářského lesa v nespoutanou a rozmanitou lesní divočinu, kde nenajdete dvě stejná zákoutí. Stromky různého stáří tu nerostou v umělých řádcích, nýbrž nahodile, tam, kde se samy ujaly a kde jim to nejlépe svědčí. Les se rozrůzňuje, je pestřejší a životaschopnější, odolnější proti škůdcům. Suché souše chránící mladý podrost houževnatě odolávají náporům větru.
"Od roku 1990 jsme nezaznamenali žádné plošné větrné polomy," dodává H. Kiener a s úsměvem sleduje nadšené cvakání našich fotoaparátů.

Poznáš les - porozumíš přírodě

Nezapomenutelné zážitky nám přináší návštěva přírodní rezervace Hans Watzlik-Hain pod Falkensteinem (hain = remíz, háj). Z klikatícího se dřevěného chodníku obdivujeme krásný smíšený les s bohatým podrostem jedle a buku zakrývajícím popadané kmeny mohutných stromů. Romantickou stezku provázejí naučné dřevěné cedule, které nás učí vnímat les ne jako vysázenou plantáž stromů ale jako živou bytost, jako společenství statisíce rozmanitých živých organismů tvořících jeden celek, v němž všechno souvisí se vším. "Přírodě porozumíte lépe na procházce v lese než četbou z knih," nabádá nás jedna z naučných tabulí.
Míjíme bublavý potok a ocitáme se na prosvětleném pruhu tři metry širokém a zarostlém ostružinami, z nichž tu a tam vykukují mladé stromky. "To je bývalá lesní cesta, která byla zrušena a pomalu zarůstá divočinou," dostává se nám vysvětlení od našeho dalšího průvodce Hartmuta Strunze. "V našem parku postupně likvidujeme dřívější rozsáhlou síť lesních cest včetně asfaltek. Některé z nich přeměňujeme na pěší a cyklistické stezky," upřesňuje.
V sousedním lese nedaleko Spiegelau se pak sami přesvědčíme, že cyklotrasy jsou příjemné i pro pěší turisty. Místo tvrdého asfaltu je totiž pokrývá žlutý utužený písek. I tady narazíme na bývalou cestu dříve používanou k přibližování vytěženého dřeva. Teď ji přetínají popadané souše a všude kolem už hospodaří jen a jen příroda.
Třetí z našich průvodců Manfred Letsch, strážce národního parku, nás provádí pohádkovým lesem Mittelsteighütte, nejstarší pralesní rezervací Německa, která nám v mnohém připomíná náš proslulý Boubínský prales. Poté nás nadšeně zasvěcuje do svého velkolepého projektu - budování "kempu divočiny" (Wildniscamp) na prostorné louce a v přilehlém lese poblíž osady Zwieslerwaldhaus. V tomto kempu by mělo do podzimu vyrůst několik netradičních staveb: kromě hlavní budovy se sociálním zařízením šest indiánských obydlí, stromový dům, zemní dům, vodní dům a luční dům a také kruhový amfiteátr. A právě zde, v krásné horské krajině, budou moci děti, mládež i jejich rodiče citlivě vnímat přírodu a naučit se porozumět zákonitostem přírodního lesa.

Turismus jim vynáší víc než těžba a prodej dřeva

Příjemné pocity si odnášíme nejen z bavorské lesní divočiny, ale i z největšího informačního střediska Bavorského parku - Hans-Eisenmannova domu u Neuschönau. Ačkoliv ještě není turistická sezóna, spousta návštěvníků si tu prohlíží zajímavé přírodní expozice, kupuje pohlednice a pročítá informační skládačky a brožurky.
"Turisté přinesou do našeho parku trojnásobně víc peněz než kolik by činily zisky z těžby a prodeje dřeva," sděluje nám H. Kiener. Jak se dále dozvídáme, Bavorský národní park má dnes již svoji stálou turistickou klientelu. Stále více návštěvníků vnímá velké plochy uschlého lesa pozitivně: jako raritu, kterou jinde v Evropě nenajdou, napínavý přírodní proces, jehož průběh si nemohou nechat ujít. Obyčejná lidská zvědavost je nutí se sem opakovaně vracet a dívat se, co se tady všechno změnilo - za půl roku, za rok. Toto lidské uvědomění se však nerodilo samovolně. Stojí za ním víceleté úsilí zaměstnanců správy, nevládních ekologických organizací a také vydatná podpora bavorského ministerstva pro výživu, zemědělství a lesy.
H. Kiener nás podrobněji seznamuje s ekonomikou parku. NP Bavorský les je rozpočtová organizace: každoročně dostává od státu určitou částku peněz na zajištění služeb a provozu; peníze získané z tržeb se vracejí do státní pokladny. Včetně zisku za vytěžené dřevo z kůrovcové kalamity, které se zpracovává v okrajové 500 - 1000 m široké zóně parku, aby před kůrovcem ochránili sousední soukromé lesy.
Pěstování lesní divočiny na souvislé bezzásahové zóně čítající něco málo přes desettisíc hektarů přineslo Bavorskému parku již nejedno mezinárodní ocenění (nositel Evropského diplomu) s atraktivní finanční částkou. Na osvětě parku se významně podílí jak domácí ochranářský spolek Bund Naturschutz, tak i zahraniční ekologické organizace Europarc a WWF (světový fond na ochranu přírody).
Bavorský park má však také své odpůrce a kritiky. Na domácí scéně je to místní organizace "Hnutí za zachování životního prostoru v NP Bavorský les" sdružující kolem 50 lidí, kteří prosazují razantnější zásahy proti kůrovci a usilují o zrušení bezzásahových zón v nové části parku (rozšířen v roce 1997 na celkovou plochu ca 24 tisíc ha). Členy této organizace jsou i místní lesníci, kteří se nedokáží smířit s tím, že les by měl vyrůstat bez jejich "ochranné ruky", nekontrolovaně a neplánovaně, tak jak rozhodne Matička příroda. Zmíněné sdružení má však jen slabý politický vliv - zřejmě i díky ujasněné koncepci ochrany přírody v Bavorském parku založené na respektování a poznávání přírodních zákonitostí. Podle citátu, který se u nás bohužel zatím příliš nenosí:
"Nemůžeme vědět, co bychom měli dělat, dokud nebudeme vědět, co příroda činí."