Nova opět lepší ČT
Autor: Vladimír Just
Literární noviny, 15.07.02

Úvahy posttelevizní

Je mi líto, ale už podruhé musím konstatovat, že hlavní publicistický pořad Novy Na vlastní oči (25. 6. 2002) svou profesionalitou i etikou vysoce převyšoval obdobnou reportáž veřejnoprávní televize Klekánice (2. 7. 2002). Reportáž na Nově byla autorským dílem Stanislava Mottla, reportáž na ČT připravila Mária Křepelková. Téma bylo stejné - tunelování Šumavy. Měl bych důvod být předpojatý k Mottlovi (jeho "minaříkovské" reportáže jsem tu ostatně tvrdě kritizoval) a vlídný ke Křepelkové: Mottl mě ze Šumavy zcela vygumoval, ač jsem byl spolustěžovatelem jím probírané kauzy. Křepelková naopak mou promluvu natočila vlídně, korektně, bez manipulativních střihů. Přesto opakuji: Mottlova reportáž byla, na rozdíl od Klekánice, znalá a orientující, vedená důsledně plebejsky "zdola", z pozice občana, který se právem ptá na podezřelé korupční chování úředníků. Ptá se: kdo a komu dal příkaz k inkriminovanému jednání, a jak je možné, že na loupeže za bílého dne opakovaně upozorňují náhodní jednotlivci, turisté, botanici - a nikoli k tomu zřízené orgány? Reportáž se úporně držela tématu kradení dřeva v našem největším národním parku. Ten se dnes už stal - viz zákazy vstupu na sporná území a policejní šikany - skutečným skanzenem totality. K úplné dokonalosti už schází snad jen obnovit dráty a povolat psovody. Investigativní reportér či nezávislá botanička si musí zjednat přístup na kritická místa pouze ilegálně, doslova partyzánsky. To vše redaktor Novy riskl: získal tak jedinečný, nezaujatý pohled "poutníka", jenž si v šumavském Labyrintu nenechal nasadit Žlábkovy brýle Mámení. Občan, jímž je i redaktor Mottl, se plným právem ptá, co je to za vedení, jež připustí, že v jeho teritoriu opakovaně operuje neznámá helikoptéra a vytahuje odtud stovky kmenů, jež prodává neznámo komu a za kolik (Ztracená slať, Ptačí slať aj.). Kolik stromů ještě musí být na Šumavě za bílého dne ukradeno, kolik zdejších vrcholů vyholeno, kolik lidí vyhozeno a kritiků umlčeno, než příslušné kontrolní a trestní orgány pochopí, že se tu už šest let děje státem krytý zločin nejen na přírodě, ale i na svěřeném majetku? Nelze přece donekonečna veřejnosti vyprávět pohádky o tom, kterak dva vazači dřeva zabloudili v černém lese do nejpřísněji chráněné 1. zóny, kam shodou okolností opakovaně zabloudil i řidič vrtulníku a hajný na skládce pak nepoznal, že jde o kradené, červeně označené kmeny. K čemu je ředitel, který sám takové jednání neobjeví, a přitom volá policii na každého, kdo na ně poukazuje? K čemu je policejní vyšetřovatel, který si nevyžádá dokumentaci a nepoloží základní otázku: šlo-li o "selhání" a prodalo-li se omylem účetně odepsané dřevo, jak to, že ve výkazech žádné nepřebylo? Podobné otázky napadaly nezaujatého diváka při sledování neúnavné činnosti botaničky Jihočeské univerzity Ivony Matějkové, která za to, že provádí nezávislý monitoring stavu šumavské přírody (např. pro Naturu 2000), je Správou opakovaně pokutována a jinak šikanována. K filmařsky zvláště zdařilým sekvencím Mottlovy reportáže patřily autentické záběry "shora", jakoby z vrtulníku, kdy se divák mohl bohatě vžít do situace vazačů i řidiče vrtulníku při transportu dřeva...

Naproti tomu Křepelková si nechala až příliš brzy nasadit brýle Mámení. Snažila se, pravda, zprvu dát "vyvážený" prostor všem stranám. Zapomněla ovšem na tu, již v závěru obvinila nejvíc: bývalé vedení a Park-servis ing. Františka Krejčího (tady byl bez důkazu a bez možnosti se bránit obviněn nevinný člověk, který má o Šumavu obrovské zásluhy: být já v jeho kůži, asi už píšu proti Klekánici žalobu). Návodné bylo i řazení příspěvků: "nesmysly" občanských aktivistů tu "uváděli na pravou míru" - většinou mnohem většími nesmysly - úředníci státní správy. Nikdy naopak! Málem jediným spravedlivým tu byl Miroslav Beneš. Křepelková ovšem taktně smlčela jeho předpojatost - donedávna seděl v dozorčí radě jedné z největších akciovek, kšeftujících se šumavským dřívím. Dalším odborníkem na kůrovce a evoluci lesa byl starosta Modravy - zde zase reportáž opomněla fakt, že byl tento "ekolog" nedávno přistižen kamerou s pilou v ruce při černé těžbě mimo les. Skutečné odborníky (přírodovědce, entomology, botaniky) neoslovila režisérka vůbec. Její reportáž svými krátkými, klipovými sekvencemi, stříhanými v rychlém sledu, vytvářela nikoli kontrapunkt, ale chaos - s předem objednanou pointou, ovšem. Výsledným dojmem pro nezasvěceného diváka bylo to, že prakticky všichni zúčastnění se perou o kost, zvanou Šumava: nynější správci, bývalí správci i ekologové z DUHY. Ti poslední byli v závěru zcela absurdně obviněni z úmyslu vytunelovat Šumavu, prý pod záminkou tzv. obecně prospěšné společnosti. Když to říká ministr Kužvart nebo ředitel Žlábek, nedivím se: zloděj křičí - chyťte zloděje! Horší je, když ten nonsens opakuje režisérka v komentáři: je podezřelé, že hospodaření v parku má prý "namísto Správy převzít obecně prospěšná společnost". To jsou právě ony brýle Mámení: ve skutečnosti OPS neměla v návrhu Duhy nahradit Správu NP, ale těžařské a dřevařské akciovky. Tedy ty, jež až dosud neprůhledným způsobem kšeftují s parkem (kšefty jistí i vzájemné veksly vedoucích pracovníků NP k firmám a naopak). OPS měla být pouhým neziskovým servisem pro praktické práce v lese, ničím víc. Být proti OPS znamená být de facto lobbistou za dřevařské akciovky. Bohužel - neříkám, že úmyslně - přesně takto vyzněla i celá Klekánice.