"Protože k pochopení lesa je nutné znát jeho minulost, ztratit zbývající staré lesy by znamenalo ocitnout se ve víru téměř naprosté nejistoty, pokud jde o udržitelnost budoucích lesů a umělých porostů." - Chris Maser

Nic než dřevo

ZDRAVÉ LESY? ZA DESÍTKY LET
Pro lesníky je prioritou produkce dřeva, říká geochemik
Autor: Pavel Baroch
Mladá Fronta Dnes, 8.7.2001

Praha - Tovární komíny sice už nechrlí do ovzduší takové množství zplodin, české lesy však stále patří k nejvíce poškozeným v Evropě. Geochemik Jakub Hruška je hlavním autorem studie pro ministerstvo životního prostředí, která se poškozením lesů zabývá. Je přesvědčen, že zlepšení si vyžádá ještě desítky let. „Rozhodně neplatí, že když se v atmosféře sníží koncentrace síry, lesy budou zdravé. Problém je složitější," tvrdí.

Proč tedy jsou lesy stále tak špatné?
Je to dlouhodobým poškozením půd. Přímý atak síry na jehlice smrků byl po desetiletí považován za jediný mechanismus, který poškození stromů způsobuje. Ale hlavní mechanismy jsou dva. Přímé působení síry se projevilo zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech v oblastech, kde byly koncentrace oxidu siřičitého skutečně velké, především v Krušných horách a okolí. Ale třeba v Jizerských horách stromy uhynuly kvůli velkému okyselení půdy. To je druhý mechanismus, o kterém se nikdy moc nemluvilo. Oxid siřičitý a oxidy dusíku se v atmosféře přemění na kyselinu sírovou a kyselinu dusičnou. Ty se s deštěm dostanou do půd, kde způsobují dlouhodobé změny.

Co se v půdě vlastně stalo?
Když to hodně zjednodušíme, můžeme říct, že síra s dusíkem způsobily v půdě takové změny, které jsou pro stromy nepřijatelné. Mechanismus, který stromy poškozoval přímo - vysoké koncentrace v ovzduší, je pryč. Ale chronické poškození půdy zůstalo a bude trvat desítky let, než se situace zlepší. Navíc i po odsíření komíny stále vypouštějí určité množství oxidu siřičitého, síra se nadále dostává do země, a to stačí, aby se půda zejména na horách udržovala dlouhodobě ve špatném stavu. Navíc z půdy zmizely látky nezbytné pro zdravý růst stromů. Intenzivní lesnická produkce za sto padesát let způsobila, že těchto živin výrazně ubylo. Když v citlivých oblastech vysázíte hospodářský les, pak ho pokácíte a dřevo odvezete, odstraníte také značné množství vápníku, hořčíku či draslíku, tedy látek nezbytných pro stromy. Dále: jehličnany z atmosféry převádějí do půdy daleko víc síry než listnáče. Proto jedna z věcí, která by lesům pomohla, by bylo na místech, kde už toho mají půdy dost, pěstovat mnohem více listnatých stromů.

Ale lesníci tvrdí, že listnáče sázejí mnohem víc...
Lesníci to samozřejmě tvrdí, ale stejně to necítí jako prioritu. Argumentují tím, že se listnáče do vyšších hor špatně zavádějí, protože sazenice poškozuje zvěř a mikroklima odlesněných plání. Ale stačí výrazně snížit stavy zvěře a před nepříznivým klimatem chránit listnáče dočasnou výsadbou smrků. Je to pracné, ale určitě proveditelné.

Už několik let se Krušné a Orlické hory vápní. Pomáhá to?
Vápnění je diskutabilní věc. Na první pohled by se mohlo zdát, že je to jednoduchý způsob, jak okyselení půdy snížit. Ale většina vápence se usazuje na vrchní vrstvě půdy, kde prospěšné látky jsou. Do hlubší, nejvíce překyselené vrstvy, se nedostane. Pak se může stát, že kořenový systém smrků se vytáhne k vápenci, tedy blíže k povrchu. Stromy jsou pak mnohem náchylnější na poškození suchem, mrazem a větrem. Vápnit by se měly jen přesně vybrané lokality. Vápněním mohou nastat krátkodobě velmi dobré poměry v půdě. Stromy si na to zvyknou. Ale bez dalšího pravidelného vápnění budou opět chřadnout.

Co by se tedy s lesy mělo dělat?
Nejdůležitější je změnit způsob lesnického hospodaření. Není možné pokračovat v tom, co se dělalo posledních sto padesát let. Vysadit smrky, počkat sto let, pokácet je a znovu vysázet smrky. Podmínky se dramaticky změnily. Je třeba pracovat na tom, aby lesní porosty získaly jinou strukturu, než mají. Sázet podstatně více listnáčů, které samy výrazně pomohou regenerovat půdní prostředí. Problémem je, že lesníci by chtěli výsledek vidět hned. Už dvacet let se snaží, aby lesy za něco stály, ale ony jsou pořád poškozené, dokonce víc než před dvaceti lety. A samozřejmě, i když to nepřiznávají, je pro ně prioritní zachování výhodné produkce dřeva ve všech oblastech, i v těch nejpoškozenějších. Když jim řeknete, aby byly lesy smíšené, nebo dokonce spíše listnaté, oni vám řeknou, že bukové dříví nikdo nekoupí. Před měsícem jsem byl na Křivoklátsku a byl jsem úplně zděšený. V naprosto typické lokalitě pro listnatý les, kde smrky nikdy nerostly, jsem viděl, že tam jsou všude vysázeny.

Takže byste chtěl výrazně omezit dřevařský průmysl
Neříkám, že intenzivní smrkové hospodářství nebude možné třeba na Českomoravské vrchovině nebo v podhůřích, kde nejsou půdy tak poškozené. Nechci, aby se smrky přestaly úplně pěstovat. Ale určitě to nepůjde v Krušných či Orlických horách.

MINULOST, SOUČASNOST A BUDOUCNOST LESNICTVÍ
... z knihy Přeměněný les (The Redesigned Forest), 1988
Autor: Chris Maser
americký odborník na ekologii a biologii, víc než dvacet let pracoval v lesích, v horách, v poušti a v subarktických i přímořských oblastech, sedm let strávil studiem starých lesů v západním Oregonu. Ve Spojených státech a Kanadě hodně přednáší o udržitelném lesnictví, lidských vztazích, využívání přírodních zdrojů, kulturní krajině, lidské důstojnosti a budoucnosti. Je autorem či spoluautorem dvou set převážně vědeckých článků a publikací. Jeho hlavním zájmem je pomoci zlepšit stav planety vytvořením nového, harmonického vztahu mezi lidskou společností a přírodou.

ÚVOD
Když Evropané pronikali do Nového světa, považovali zemi a její plody za zboží, jehož je třeba využít pro rychlé zisky. Rychlá likvidace nových přírodních zdrojů se bohatě vyplácela, jelikož likvidátoři nemuseli nic investovat do produkce. Šetrné využívání přírodního bohatství lákavé nebylo, protože snižovalo zisk. A tak se za méně než 400 let evropští Američané zmocnili nového území, rozmařile promrhali jeho zdroje, vyvraždili původní obyvatelstvo a komerčně využitelná divoká zvířata, znečistili půdu, vodu a ovzduší. Země a její plody měly pro ně hodnotu jen potud, pokud je bylo možno rychle přeměnit na peníze.
"Nejdůležitější jsou zisky" zůstává hlavním heslem při ospravedlňování celosvětové likvidace původních starých lesů. Výsledkem jsou ekonomice podřízené plantáže mladých stromů, o nichž se předpokládá, že budou moci být mýceny znovu a znovu až do daleké budoucnosti obdobným způsobem, jako sklízíme obilí z polí. Avšak stromy jsou pouze jednou částí lesního ekosystému - tou částí, které připisujeme nejvyšší potenciál přeměny na peníze. Zbytek lesa je značně poškozen, půda je ochuzena a myriády organismů jsou opomíjeny jako nepotřebná veteš.
Lesy jsou decimovány na celém světě. Například v roce 1940 napsal v Journal of Forestry (odborný lesnický časopis - pozn. I.M.) Clyde Martin: "Intenzívnější lesní hospodářství nemůžeme mít bez úplnějšího a výnosnějšího zužitkování. ... Bude-li dřevní hmota získávaná z probírek prodávána se ziskem a každá větvička bude mít svou peněžitou hodnotu, lesní hospodářství se dostaví jako samozřejmost." Martinův názor dosud převládá: cokoli, co nemá peněžitou hodnotu, nemá hodnotu žádnou; cokoli, co může přinést okamžitý peněžitý zisk a není vytěženo a prodáno, je plýtváním. Základním principem je tu vždy okamžitý ekonomický přínos.
Tento způsob myšlení přetrvává nejen mezi pracovníky lesního průmyslu, ale je zabydlen i na lesnických vysokých školách. Lesnické vysoké školy, kterou jsou často podporovány lesním průmyslem, ochuzují své studenty o jejich smysl pro krásu lesa. Krása lesa je nahrazena krátkozrakou ekonomikou produkce dřevní hmoty. Skutečným zájmem tu je chránit zastaralé a mylné ekonomické dogma a zatajovat ekologickou pravdu lesnické práce.
Jednoduše lze říci, že tradiční lesnictví je využíváním ekonomické hodnoty stromů. Je založeno na úsilí o co nejrychlejší růst a těžbu dřevní hmoty, aby bylo možno maximalizovat zisky a minimalizovat kapitálové výdaje. Vše kromě rychlých zisků je přehlíženo, jelikož lesní ekonomové předpokládají, že půda, voda, vzduch, sluneční světlo a klima jsou neměnné. Má-li se plundrování lesů ve 20. století přeměnit na uzdravování lesů ve století 21., pak musí lesní hospodářství najít svůj základ v ekologicko-biologické podstatě lesů. Vysoké školy musí mít odvážné učitele, kteří budou s to pozitivně inspirovat budoucí lesníky.
Lesník se stává lesníkem v důsledku svého vzdělání. Toto vzdělání však velkou měrou odráží mentalitu průmyslové ekonomiky. Lesnickému vzdělání je proto potřeba ekologické pravdy, má-li lesník 21. století splnit svou roli opatrovatele lesa pro dobro příštích generací. Pouze bude-li uznán ekologický rozměr lesnictví, dostane se lesníkům takového vzdělání, které je nezbytné pro řešení prohlubujících se ekologických problémů.

NĚKTERÉ PŘÍČINY POTÍŽÍ V LESNICKÉ PRÁCI
Lze prominout neznalost, jejíž příčinou jsou nedostupné informace, avšak v žádném případě nelze omluvit, popírá-li někdo prokázané údaje. Lesnická profese se ocitá v nesnázích pro neochotu mnoha tradičně vzdělaných lesníků změnit své myšlení tak, aby odpovídalo dnešnímu stavu světa. Mezi příčiny potíží v lesnickém povolání patří přinejmenším následujících pět: (1) ekonomický mýtus lesnictví, (2) dogmatizace lesnictví, (3) omezenost vědy, (4) vědomé popírání prokázaných faktů a (5) vysokoškolské vzdělání.

Ekonomický mýtus lesnictví
Lesnická praxe vychází z představy, že lesy jsou věčnými producenty lesních produktů. Ideový základ ke komerčnímu využívání lesních produktů poskytuje "teorie půdní renty". Teorii půdní renty, jež představuje klasickou liberální ekonomickou teorii, vytvořil na počátku 19. století Johann Christian Hundeshagen za účelem maximalizace průmyslových zisků. Lesníci ji pak bohužel přijali za svou. Je založena na pěti nepravdivých předpokladech: (1) hloubka a úrodnost lesní půdy se nemění, (2) kvalita a kvantita srážek se nemění, (3) kvalita ovzduší se nemění, (4) kvalita a kvantita slunečního svitu se nemění, (5) klima se nemění.
Chybná domněnka, že veškeré ekologické proměnné představují ekonomické konstanty, nás přivádí k představě, že k tomu, abychom měli ekonomicky udržitelné stromové plantáže, potřebujeme pouze vypočítat, který druh dřeviny, jaká rychlost růstu a jaký mýtní věk nám na daném stanovišti zajistí co nevyšší ekonomickou návratnost v co nejkratším čase. To je podstata teorie půdní renty.

Dogmatizace lesnictví
Teorie půdní renty se stala základem lesnictví. Postupně se však stávaly a stávají očividnými kumulativní ekologické škody, které teorie půdní renty způsobila. Ekologické škody nejen ohrozily hospodářské zájmy, ale i dobré jméno zidealizovaných zakladatelů lesnické profese. Přesto i nadále dogma způsobuje, že nová fakta nejsou brána vážně a staré chyby nejsou uznávány, jelikož z hlediska vládnoucího dogmatu se nové informace zdají být neopodstatněné a matoucí. Námitky, jež jsou namířeny proti lesnickému dogmatu, pracovníci lesního průmyslu odmítají, aby si nemuseli přiznat svou zodpovědnost za ekologická provinění a za hájení nepravdivých předpokladů.
Jakmile si teorie půdní renty oblékla svůj dogmatický háv, začaly být popírány její ekonomické motivy. Zároveň bylo prohlašováno, že teorie půdní renty má své vědecké opodstatnění. Jenže tento údajný vědecký základ je možné připisovat jen potud, pokud nepřipustíme kritickou analýzu problematiky. Výsledkem je, že studenti jsou nevědomky vzděláváni v dogmatu, které znemožňuje poznat staré chyby obsažené v základech dnešního, tzv. vědeckého lesnictví. Pokud budou studenti nekriticky přijímat to, co je jim ve škole předkládáno, zůstane původní ekonomický omyl i nadále základem lesnické praxe.
Aby bylo trvání dogmatu lépe zabezpečeno, jsou lesníci prostřednictvím soustavy odměn a trestů vedeni k bezvýhradnému přijímání vládnoucího dogmatu. Když lesník projeví odvahu dogma zpochybnit, setká se u druhých nejprve se zlostí a později jej obklopí val odmítání a odporu. Kritizování, odsuzování a distancování jsou mocnými nástroji k tomu, aby se otázky, které si lidé kladou, pohybovaly pouze v rámci předepsaných mezí. Dogma se tak udržuje naživu prostřednictvím lidského strachu ze zneuznání a odmítnutí. Zneuznání a odmítnutí totiž může vést ke ztrátě poctu spřízněnosti se spolupracovníky a nakonec ke ztrátě zaměstnání. Lidé se příliš bojí, než aby otevřeně a volně vyjadřovali své intuitivní názory. Bojí se dokonce v takové míře, že se neodvažují poznávat a prožívat ani svou vlastní vnitřní pravdu.
Stále více je slyšet, jak lesníci mluví o "moderním", "vědeckém" či "novém" lesnictví. Leč co mají opravdu na mysli? Lesnictví vycházející ze zastaralých nepravdivých předpokladů není o nic více moderní, vědecké či nové, než bylo v minulosti. Lze se ptát: "Jak je to možné, probíhá-li nepřerušeně vědecký výzkum a máme-li k dispozici veškeré vědecké informace?"

Omezenost vědy
Pravým cílem vědeckého úsilí je poznání. Vědec proto nesmí být ve svém myšlení omezován a jeho myšlení nesmí být předpojaté. Největšími úspěchy vědy nebyly úspěchy faktů, ale úspěchy nových způsobů myšlení, nových úhlů pohledu a nových otázek. Leč našemu hledání vědecké pravdy stojí v cestě přinejmenším pět překážek:
(1) lákadlo grantů, které jsou vázány na předem dané zaměření výzkumu, např. na zvýšení zisků dřevařského průmyslu prostřednictvím genetických úprav stromů, které urychlí jejich růst
(2) zaměření na jedinou hypotézu, jako je například nezbytnost hnojení lesní půdy průmyslovými hnojivy nebo potřeba používání herbicidů k zamezení růstu nežádoucí vegetace
(3) skutečnost, že věda může informaci pouze vyvrátit, což znamená, že dřevařský průmysl nemůže pomocí vědy své dogma dokázat, ale věda může být použita k vyrácení dogmatu
(4) skutečnost, že se věda příliš často stává obhájcem zavedeného dogmatu, jakkoli původně vznikla v důsledku lidské zvídavosti
(5) popírání subjektivity v tom, jak chápe určitou ekologickou informaci vedoucí pracovník dřevařské společnosti oproti rozdílnému chápání téže informace ekologem.

Lákadlo grantů
Většina výzkumných ústavů je závislá na grantech, jež jim pomáhají hradit provozní náklady. Zaměstnanci těchto ústavů jsou proto naléhavě vedeni k tomu, aby usilovali o udělování grantů. Výsledkem je, že se badatelé obvykle soustředí na takové oblasti svého oboru, které slibují největší na získání peněz. Kladené otázky a nalézané odpovědi tak mohou být řízeny způsobem rozdělování finančních prostředků. Tímto způsobem lze chránit i dogma.

Zaměřenost na jedinou hypotézu
Abychom zachovali věrohodnost svého vědeckého bádání, musíme mít na paměti, že máme nejen sklon vytvářet jedinou hypotézu, ale navíc se na tuto hypotézu zpravidla tak upínáme, že jakákoliv kritika či námitka vyvolává naše obranné reakce. Jestliže někdo poskytne vysvětlení určitého jevu a toto vysvětlení se jeví jako původní a uspokojivé, obvykle se stává, že se autor ke svému intelektuálnímu dítěti i citově připoutává. Čím více se z tohoto vysvětlení stává ucelená teorie, tím svému tvůrci připadá bližší a dražší. Pak přichází na řadu "masírování" (tento výraz jsem často slyšel ve vládních institucích), jehož cílem je přizpůsobit teorii faktům a fakta přizpůsobit teorii. To je další způsob, jak zajistit, aby vše odpovídalo přijatému dogmatu - dogmatu, které umožňuje předpokládat, že nynější úroveň těžby dřevní hmoty lze zvýšit o 10% díky tomu, že někdy v budoucnu nám genetické šlechtění umožní vypěstovat o 10% více dřeva.

Věda může informaci pouze vyvrátit
Ve vědeckém výzkumu nemůže být nic dokázáno, ale pouze vyvráceno, nic nemůže být známé, ale pouze neznámé. A tak naše vědění může být pouze intuitivní a vědecky neověřitelné. Vědecká pravda, ať je to cokoliv, může být pouze tušena, můžeme se k ní pouze blížit, ale nikdy ji nemůžeme zcela pochopit a definovat.
Ačkoli věda nemůže nic dokázat, může vyvrátit dogma. Avšak takové vyvrácení dogmatu by pak umožnilo klást ničím neomezené otázky, které by ohrožovaly ekonomické zájmy. Proto ti, kdo odmítají změnu, požadují "nezvratný důkaz", že změna je nezbytná a žádoucí.

Otázky zaměřené na metodu versus otázky zaměřené otázky zaměřené na problém
Ve svém myšlení a rovněž v mnoha otázkách, které klademe, se raději zaměřujeme na metodu než na problém. Otázka zaměřená na metodu může znít: "Jak máme sadit stromy, aby rostly rychleji?" Otázka zaměřená na problém může znít: "Kolik organické hmoty ve formě dřevěných zbytků musí být po těžbě ponecháno na stanovišti, aby byla zjištěna nepřetržitá produktivita půdy?"
Otázky týkající se metody jsou vždy, možná nevědomě, zacíleny na posílení dogmatu. Přesto věříme, že jejich pomocí můžeme poznat pravdu o Přírodě. Ve skutečnosti však jen propracováváme své metody, které jsou výrazem našich předpokladů, záměrů a očekávání.

Objektivizace Přírody
Věda nemůže přesně a beze zbytku popsat Přírodu. To, co vědec v Přírodě vidí a jak viděné interpretuje, je ovlivněno jeho osobou.
Ačkoliv se ve jménu vědy mohu pokusit o své vydělení z Přírody a mohu se snažit být "objektivní", nemůže se mi to podařit, a to minimálně z toho důvodu, že součástí Přírody jsem a musím jí být, mám-li ji studovat a zkoumat. Krom toho již pouze tím, že něco pozoruji, vytvářím mezi pozorovanou částí skutečnosti a sebou nový vztah. Tím zároveň měním i vztah této části skutečnosti ke všemu ostatnímu a měním její chování.
Důraz ve vědě na neutralizaci lidské subjektivity je pokusem o objektivizaci Přírody, a tím i o popření naší neoddělitelnosti od Přírody. Nicméně náš pokus objektivizovat Přírodu nedělá z našich vědeckých teorií a faktů nic více než společensky podmíněné konstrukty. Místo toho, aby bylo vědeckého konsensu dosaženo ve chvíli, kdy fakta začínají mluvit sama za sebe, vědci docházejí ke shodě jen tehdy, kdy politická, odborná a ekonomická cena vyvracení faktů znemožňuje pokračovat v diskusi.

Vědomé popírání
Nejhorlivěji obhajované názory v sobě skrývají lež. Dřevařský průmysl vytrvale obhajuje nadměrné mýcení starých lesů prohlášeními jako: „dobré hospodaření s dřevem je nejlepší ochranou divoké přírody"; „těžbu dřeva můžeme v současnosti zvyšovat, jelikož sázíme geneticky kvalitnější stromy, které mají vyšší přirůstavost". Obhajováním takových názorů se lidé chrání před bolestným poznáním lživé podstaty dogmatu. Avšak pouze pravda, i ta nejvíce nepříjemná, propůjčuje lidskému myšlení a lidským skutkům sílu, která je s to změnit společnost. Popírání takovou sílu nemá.
Je tudíž zajímavé, že se na jedné straně věnuje mnoho okázalého úsilí na popularizaci výsledků vědeckého bádání, zatímco na druhé straně se šíření vědeckých poznatků zabraňuje, a to tím, že se pozornost a emoce veřejnosti odvádějí k jiným tématům.
Odvracení pozornosti, s nímž se můžeme setkat i u některých vědců, je založeno na strachu před pravdou. Je snadné analyzovat dostupné informace způsobem, jenž umožňuje označovat tyto informace za neprůkazné, a pak z této „bezpečné" pozice popírat, že existuje problém tak velikého rozsahu, abychom museli začít jednat ihned - možná budeme muset jednat někdy v budoucnu, ale zajisté ne hned teď.
Záměrné popírání umožňuje neuznat skutečný stav věcí, umožňuje problémy zakrývat a zneviditelňovat, a to přinejmenším tím, že se určité výpovědi a názory označí za čistě „subjektivní". Tímto způsobem bývají kritické hlasy umlčovány a objektivní pravda zůstává nevyjádřena.

Vzdělávání na vysokých školách
Učební osnovy mohou být vytvářeny a používány se záměrem podpořit studentovu představivost a pomoci mu v analýze předkládaných idejí i v nacházení nových možností a přístupů. Učební osnovy však monou být též zaměřeny na uvěznění studentovy imaginace ve vyježděných kolejích obnošeného dogmatu. Bohužel učivo předkládané na většině lesnických vysokých škol je toliko projevem akademické zkostnatělosti a pedanství, které mají za cíl podporovat mylné a zastaralé ekonomické dogma. Tím, že jsou studentovi ve škole předkládány jen vybrané informace, je jeho myšlení přizpůsobováno panujícímu dogmatu. Zároveň nejsou vytvářeny přiležitosti k získávání a prověřování informací, které jsou v rozporu s dogmatem.
Mohu to doložit příkladem. Po nějakou dobu jsem externě přednášel na lesnické vysoké škole. Ve svých přednáškách jsem se zabýval ležícími stromy v lese, malými savci, mykorhizními houbami, koloběhem živin a rovněž následky nevhodných biotopických změn v jehličnatých lesích. Když bylo po přednášce, přišel za mnou jeden posluchač, který byl tak rozzlobený, že měl pěsti zaťaty a tvář mu brunátněla. „Jsem v posledním ročníku a za několik týdnů mám promovat," téměř křičel. „Jak je možné, že o těchto věcech slyším teprve teď? Čtyři roky jsem strávil studiem takzvaného obhospodařování lesů. A vy jste mi ukázal, že nevím naprosto nic o tom, jak les funguje. A to se mám teď stát lesníkem? Co tam proboha budu dělat?" Tento mladý člověk byl dostatečně bystrý, aby na základě nových informací pronikl ochranným krunýřem dogmatu a rozpoznal ekonomickou lež lesního hospodářství. Avšak pokud jde o jeho vysokoškolské studium, pravda přišla bohužel pozdě. Konkrétním příkladem selektování informací je například předmět lesní entomologie, jemuž bývá vyučováno na lesnických vysokých školách. Tento předmět se totiž zabývá pouze několika vybranými druhy hmyzu, které označuje za škůdce ohrožující existenci lesa. Ve skutečnosti je však veškerý hmyz - včetně druhů považovaných za škodlivé - přirozenou součástí lesního ekosystému. Hmyz je pro dlouhodobé zdraví lesa dokonce nezbytný, přestože způsobuje občasné vážné škody. Tím, že se ve školách vyučuje jen jedna stránka problému, je dogma opět ochraňováno a šířeno.
Stěžejní část učiva na lesnických vysokých školách je zaměřena na produkci dřevní hmoty a na ekonomické zvýhodňování této produkce prostřednictvím zrychlování růstu stromů, genetického inženýrství, nenáročného způsobu těžby, levné dopravy a maximálního využívání vytěženého dříví. Základním cílem je co nejvyšší a co nejvčasnější zisk s co nejmenšími náklady. Les jakožto stále se vyvíjející živý organismus je opomíjen. Lesnické vysoké školy vychovávají „inženýry produkce dřevní hmoty", „těžební techniky", „manažery umělých porostů", ale nikoli lesníky ve smyslu profesionálů, kteří pečují o les jako o živý ekosystém a pomáhají probouzet smysl pro jeho krásu u veřejnosti. Po seznámení se s učebními plány pěti lesnických vysokých škol - tří ze západního pobřeží, jedné ze Středozápadu a jedné z východního pobřeží - musím konstatovat, že jsou naprosto nevhodné pro lesníky současné doby, natožpak pro lesníky 21. století. Lesnictví již nemůže být pouze záležitostí kácení stromů, nebo v lepším případě kácení a sázení. Dnešní lesnictví již pokročilo dále než jsou ekonomické - či dokonce ekologické - aspekty obhospodařování lesů. Lesnictví se stalo profesí, v níž lesníci pracují s lidmi, kteří v lesích spatřují různé hodnoty, a to především v lesích státních, jež vlastní veřejnost. Avšak komunikační dovednosti, jako je psaní a řečnictví, jsou v učebních plánech ponechány náhodě. Malý nebo žádný důraz není kladen na mezilidské vztahy, setkávání s veřejností či etiku lesnické práce.
Lesnické vysoké školy jsou již po léta zastaralé. Vědomosti, které potřebují dnešní lesníci a budou potřebovat budoucí lesníci, jsou zřídkakdy obsahem výuky. Aby výuka byla úplná, bude možná nutné změnit čtyřleté studium na pětileté, což není příliš velká cena pro ty, kdo se chtějí stát opravdovými profesionály.

LESNÍCI VČERA, DNES A V 21. STOLETÍ
Lesníci včerejška byli vychováváni jako pomocníci dřevařského průmyslu. Jejich úkolem bylo dosahovat co nejvyšších výtěží a chránit komerční hodnotu dřeva před ohněm a hmyzem. Dnešní lesníci, ačkoli se jim dostává v podstatě téhož vzdělání, začínají pochybovat o filosofických předpokladech staré školy. A co lesníci 21. století?
Lesník 21. století musí být mostem mezi ekologií lesa (ve vztahu k dynamice krajiny) a potřebami a hodnotami společnosti. Zítřejší lesník je strážcem lesa a ochráncem práva budoucích generací na svobodné rozhodování. Vždyť největším darem, který můžeme dát svým dětem, je právě možnost volby. Zničíme-li lesy, nebude o čem rozhodovat.
Němečtí lesníci, kteří se pokoušejí reagovat na měnící se okolnosti, stojí před obtížným dilematem. Dr. Plochmann (1968) o tom píše: „Naše [německé] lesní hospodářství budeme provozovat i za nepříznivých ekonomických podmínek. Výsledky by mohly být lepší, kdybychom byli ochotni se vzdát se současné vysoké intenzity a kdybychom upustili od principu těžební nepřetržitosti. Nemůžeme učinit obojí a ani nechceme. To první se zdá být důležité pro víceúčelové využití našich lesů a to druhé pro blaho budoucích generací."
Avšak v roce 1989 Richard Plochmann píše: „Ubohý stav [středoevropských] lesů popsalo mnoho autorů, a to často dosti krutým způsobem. Jeden autor tvrdil, že na 4000 ha jistého polesí se nenajde dostatečně silný strom, na kterém by bylo možné pověsit lesníka. ... Lesnictví začalo být veřejně kritizováno v 60. letech. Kritika se zestručnila na všeobecnou výtku, že lesnictví zaměřené výhradně na maximalizaci zisků již nemůže splňovat očekávání a potřeby společnosti. Samotná lesnická obec došla k závěru, že bude muset nalézt nový způsob hospodaření, má-li vyhovět budoucím požadavkům a budoucímu vývoji... Bude trvat velmi dlouho, než se naše změněné chápání projeví v praxi. Po stu letech obnovy lesů nás čeká ještě jedna přeměna. Jsme přesvědčeni, že nové pojetí je uspokojivým kompromisem mezi ekologickými, společenskými a hospodářskými cíli, a může být proto podporováno většinou naší veřejnosti."
Abychom této změny pojetí, jež je potřebná v Severní Americe stejně jako v Evropě, dosáhli, musí se myšlení na lesnických vysokých školách stát odvážným a nápaditým. Musí přivést lesnické adepty k novým představám, které umožní uvádět v soulad kulturu lidí a les Přírody. K tomu je však nezbytné překročit dogma tradičního lesnictví a ekonomiku zaměřenou výhradně na zisk. Vysoké školy musí svým studentům pomoci, aby za své poslání začali považovat péči o zdraví a produktivitu lesa. Jakou náplň studia bude potřebovat lesník 21. století, aby mohl být splněn výše uvedený cíl? Aby byl lesník pro příští století náležitě vybaven, bude muset:

1. Porozumět jednotlivým částem lesa v jejich vztahu k organickému celku lesa a celku lesa ve vztahu k jeho částem, a to tak, že začne les považovat za svého partnera a bude se učit les vnímat a naslouchat jeho hlasu;
2. Porozumět podstatě vědeckých poznatků o každém lesním subsystému a o každé části lesa, tj. být schopen posoudit nové informace ve vztahu ke starým informacím a staré informace ve vztahu k novým a staré i nové informace ve vztahu k tomu, co nevíme;
3. Porozumět ekologickým vazbám mezi lesními komponentami a subsystémy tak, aby byl schopen předvídat následky hospodářských zásahů do lesa;
4. Porozumět lesu jako dynamické součásti neustále se vyvíjející kulturní krajiny a ctít integritu přírodních procesů;
5. Pochopit, že musíme lesy obhospodařovat tak, abychom zabezpečili jejich schopnost přizpůsobovat se evolučním změnám, tj. musíme zachovávat jejich biodiverzitu;
6. Vědět, jak svým hospodařením zajistit žádoucí stav krajiny, a vzdát se neuskutečnitelného požadavku na stále se zvyšující objem těžené dřevní hmoty;
7. Vědět, jak svým hospodařením nenarušit vazby mezi biotopy, a tím pomoci zajistit ekologickou celistvost a biologickou rozmanitost krajiny;
8. Být schopen analyzovat, zestručňovat, syntetizovat a zevšeobecňovat informace o složitých systémech a umět při rozhodování používat intuici;
9. Být schopen formulovat své myšlenky jasně, správně a účinně, a to jak v psaném, tak v písemném projevu;
10. Být schopen pracovat s lidmi s nenucenou přirozeností, s otevřeností a s taktem, mít dostatečně hluboké pochopení pro jejich zájmy a starosti a umět jim vysvětlit důvody určitého odborného rozhodnutí, třebaže s ním dotyční lidé nesouhlasí;

Najdou-li lesnické vysoké školy v Severní Americe v průběhu 90. let dostatek odvahy k tomu, aby svou práci začaly odvádět na vysoké odborné i lidské úrovni (kterou lesníci potřebují a kterou si zaslouží), bude možné, aby se příští století stalo prvním stoletím, v jehož průběhu se budou lesy uzdravovat. Bude-li se moci lesník 21. století zastavit v lese, jenž mu byl svěřen k opatrování, a s naprostou upřímností tam říci, že má dobrý pocit z toho, co zde pro budoucí lesy a budoucí generace dělá, pak bude lesnictví jakožto profese na morálně správné cestě do budoucnosti.