Nepřipusťte změnu kategorie, říká starosta
Autor: Antonín Schubert
Klatovský deník, rubrika: Kultura, 31.3.2003

Předkládám své stanovisko ke kategorizaci Národního parku Šumava dle Zásad pro kategorizaci chráněných území na základě managementu dle časopisu edice PLANETA 2001 číslo 5.
Zpráva o misi IUCN/WCPA v Národním parku Šumava, která byla veřejnosti předložena 6. března 2003, rozproudila veřejnou debatu o kategorizaci Národního parku Šumava dle zásad IUCN. Současný management NP Šumava proklamuje II. kategorii dle IUCN. Závěry mise navrhují přeřazení NP Šumava do kategorie IV až V a zejména ve zdejším regionu nacházejí v tomto názoru oporu. Jako starosta obce Modrava, na jejímž správním území se rozkládá plná osmina rozlohy Národního parku Šumava s nejrozsáhlejšími a nejcennějšími přírodními lokalitami, považuji kategorii č. II národní park jako jedinou možnou, plně reprezentativní, a vyzývám všechny zainteresované orgány, organizace, obyvatele a přátele Šumavy, aby nepřipustili změnu kategorie.
Naprostá většina obyvatel nahlíží na problematiku Národního parku Šumava pouze jako na tzv. kůrovcový problém, ale skutečnost, že jsou dány zásady kategorizace chráněných území, jejímž základem jsou stanovené primární cíle managementu (předmět ochrany), a že existuje něco s názvem IUCN (Světový svaz ochrany přírody), vešlo v obecnou známost až po zveřejnění Zprávy z mise IUCN/WCPA (Světová komise pro národní parky) v Národním parku Šumava a následné veřejné debatě k tomuto dokumentu.
Pro pochopení problematiky zařazování oblastí do jednotlivých kategorií uvádím jejich přehled. Podmínkou pro zařazení do určité kategorie jsou převažující cíle managementu jednotlivých kategorií:
I. přísná ochrana přísná přírodní rezervace, oblasti nedotčené (divoké) přírody; II. ochrana ekosystémů a rekreace národní park; III. ochrana přírodních jevů přírodní památka; IV. ochrana prostřednictvím aktivního managementu ochrana stanovišť/druhů; V. ochrana krajiny a rekreace chráněná krajinná oblast; VI. trvale udržitelné využívání přírodních ekosystémů chráněné území s řízeným využíváním přírodních zdrojů.
Obecně však v Evropě platí, že převaha kulturní krajiny, všeobecně menší rozloha pozemků jednoho vlastníka a větší podíl půdy v soukromém vlastnictví, stejně jako rozdělení mezi množství států silně komplikují vyhlašování chráněných území kategorií I, II a VI. Tyto kategorie jsou však potřebné pro ochranu cenného evropského přírodního dědictví v reprezentativních územích. V případě člověkem pozměněných typů krajiny je primárním požadavkem to, aby exploatace území byla na převážné většině území oblasti ukončena a byl umožněn nerušený průběh ekologických procesů.
Z uvedeného tedy jasně vyplývá, že mimo Národní park Šumava není v našem státě již žádná jiná oblast, která by mohla být zařazena do kategorie č. II, a zároveň tak rozsáhlé území, které by splňovalo její požadavky a hlavně které může tuto kategorii plnohodnotně reprezentovat, a vytvářet tak pocit národní hrdosti z jeho existence. Při prosazování změny kategorizace je nutné porovnat nejenom cíle managementu, které zde nebudu pro jejich rozsáhlost popisovat, ale velice důležité požadavky, které jsou pojmenovány jako organizační odpovědnost. V případě kategorie č. II je jasný požadavek, že vlastnictví a management by měly být za normálních okolností v působení nejvyššího kompetentního úřadu v dané zemi, která má národní park v jurisdikci. V Evropě je za oficiální vyhlášení této kategorie chráněných území odpovědný nejvyšší kompetentní úřad. Ten musí zajistit, že území bude spravováno podle cílů managementu. V případě České republiky se jedná o Ministerstvo životního prostředí ČR. U kategorie č. IV se uvádí, že vlastnictví a management by měly být v rukou národní vlády nebo při odpovídajícím zabezpečení a řízení i jiné úrovni veřejné správy, neziskovým organizacím či korporacím, soukromým skupinám či jednotlivcům. Pro zasvěcené není třeba uvádět více a pro nezasvěcené uvádím, že tato kategorie by znamenala konec národního parku jako systému ochrany přírody.
Kategorie č. V uvádí požadavky na organizační odpovědnost tak, že území může být ve vlastnictví úřadu veřejné správy, avšak pravděpodobnější je, že bude tvořeno mozaikou soukromých i veřejných pozemků, v nichž probíhá řada různých typů a režimů managementu. Tyto režimy by měly podléhat jistému stupni plánování či jiného řízení a podporovány podle potřeby z veřejných i jiných zdrojů pro zajištění toho, aby kvalita krajiny a odpovídajících místních zvyklostí byla udržována v dlouhodobém pohledu.
Velice zdánlivě může zejména orgánům samosprávy připadat, že právě kategorie č. V je tím hlavním, co může přinést v konečném dopadu chudým šumavským obcím bohatý a vyrovnaný obecní rozpočet. Zejména dané cíle managementu jsou tak příznivě stanoveny, že mohou skutečně vytvářet dojem, že když experti IUCN doporučují Národní park Šumava přeřadit do této kategorie, tak je třeba toto doporučení obecně podporovat. Z hlediska dlouhodobých cílů by však šlo o velice krátkozraké rozhodnutí, které by postrádalo zejména logiku v oblasti vstupu ČR do struktur EU. Závěr: Je věcí osobní odpovědnosti každého kompetentního úředníka zajistit reprezentativní funkci Národního parku Šumava ve II. kategorii dle IUCN. Je odpovědností vlády a ministerstva životního prostředí dotvořit chybějící legislativní normy pro toto území, jednoznačně potvrdit nutnost existence obcí a jejich udržitelný rozvoj a kompenzovat vzniklá omezení.