Jak je tajně devastována Šumava
Britské listy, 12.12.2001

Stojím uprostřed široké mýtiny v lánech zažloutlé trávy, halící do svých stébel tisíce zašedlých pařezů jako němou vzpomínku na mohutné letité smrky, po nichž jakoby se zem slehla; jen tu a tam trčí k nebi okoralé pahýly, do nichž se znaveně opírají matné paprsky říjnového slunce. Stojím pod Studenou horou, v samotném srdci Národního parku Šumava a chtěla bych vrátit čas o celé tři roky.

Trpké poznání

Tehdy jsem začínala svou disertační práci na pastvinách kolem Kvildy a Horské Kvildy. Bezstarostně jsem se kochala lučním kvítím a obdivně vzhlížela k dalekému Roklanu, dvouhlavému strážci tajemných modravských slatí. Věřila jsem, že v močálovitých hlubinách Šumavy, zapovězených pro turisty, má Příroda obě ruce volné a může jimi do sytosti kouzlit nevšední obrázky pralesovitých hvozdů. Stačil však jeden celodenní výlet do "zakázaného pásma" kolem Studené hory a všechny mé vysněné představy se rázem zhroutily. Stala jsem se svědkem masového odlesňování příhraničních vrcholů s velice lukrativními porosty smrku. Takhle jsem si boj s kůrovcem "do posledního stromu" věru nepředstavovala. Záhy s hrůzou zjišťuji, že těžařského šílenství nejsou ušetřeny ani okolní mezinárodně chráněné modravské slatě. Ke konci roku 2000 přichází šokující zjištění: z přísně chráněné první zóny Ztracená slať bylo vrtulníky vykradeno víc než padesát pokácených stromů!

Následuje neúspěšné šetření s inspekcí, ubíjející debaty o kůrovci s vedením parku... Toto na první pohled donkichotské počínání však neznamená jen ztrátu, ale přináší i duševní obohacení o krásné zážitky z panenských slatí, kam se dřevorubci ještě nestačili prokácet. Přináší také milé přátelství s nepovrchními lidmi, jimž Šumava pevně přirostla k srdci a snaží se jí pomoci. Ani mně se nechce jen nečinně přihlížet rabování krásného přírodního koutu, který leží takřka za humny mé rodné vísky.

Spát mi nedaly především ony odlehlé modravské slatě, odkud nákladní auta denně vyvážela značné množství dřeva. Do těchto míst také směřovala (a dosud směřuje) většina mých systematických terénních pochůzek. Podařilo se mi sehnat podrobné lesnické mapy z roku 1999 s přesnými zákresy hranic prvních zón i lesních porostů rozlišených podle věku a s velice přehledným vyobrazením všech lesních cest, svážnic a průseků. Nebylo lehké tyto mapy získat, neboť Správa parku je před veřejností pečlivě tají. Brzy pochopíte, proč. Postupně jsem sesbírala spoustu zkušeností, které mi pomáhaly odhalovat další a další příkoří páchaná na půvabné šumavské přírodě. Z těchto smutných svědectví by se dala napsat velká kniha. Ráda bych vám proto, milí čtenáři, alespoň orientačně přiblížila současnou podobu turisticky nepřístupné části modravských slatí.

Křehké slatě a zabuřenělé holiny žalují

Do jádra modravských slatí lze nejrychleji proniknout skrze Starobřeznickou cestu, která slouží jako turistická stezka pro pěší. V úseku od Modravy k Cikánské slati si však v ničem nezadá s běžnou, po deštích nevábně rozbahněnou kalamitní svážnicí pro stahování dřeva. V kolejištích po pásových traktorech návštěvník sotva pochopí, že v národních parcích bychom měli mít úctu a respekt před posledními kousky zachovalé přírody. Není divu, že turisté si raději vyšlapali úzkou pěšinku při okraji lesa.

Překvapilo mě, jak pečlivě si lesníci v této odlehlé části Šumavy udržují hustou síť svážnic, cest a průseků. Tady přece nejsme v hospodářském lese, ale v jádru národního parku! Lesáci se však nemíní vzdát ani zamokřených svážnic ve slatích, kolem nichž rypadly vyhlubují odvodňovací strouhy (Mlynářská slať, Pod Medvědem aj.). Na jiných místech si budují dřevěné poválkové chodníky (pod Studenou horou, u Trampusova křížku), po kterých nesmí turista přejít ani bosou nohou. Nač vlastně tolik cest potřebují? Pohled do lesnické mapy napoví: první zóna, která by měla tvořit celistvé jádro parku, je směšně rozkouskována na spoustu izolovaných ostrůvků. Rozsáhlé plochy mezi nimi náleží do druhé zóny, kde je dovoleno těžit dřevo napadené kůrovcem nebo poškozené větrem. Na celé řadě míst, v mapě vedených jako letité a tudíž vysoce lukrativní porosty smrku, však ve skutečnosti zejí rozsáhlé holiny! A právě cesty vedoucí ke zbývajícím kouskům lesa jsou udržovány nejpečlivěji. Zatímco správa parku neustále hovoří o postupném zvětšování prvních zón připojováním sousedních porostů (plánovitě po deseti, dvaceti a třiceti letech), kolem těchto ubohých ostrůvků rok od roku narůstají plochy zabuřenělých holin a do stojících zbytků lesa se stále hlouběji zakusují dřevorubci. Je to smutný důsledek rozdrobení a zmenšení první zóny po r. 1994 současným vedením parku, do níž teď patří hlavně komerčně neatraktivní rašeliniště a uschlé porosty po kůrovcové kalamitě. Modravská rašeliniště tak jedno po druhém přicházejí o svá ochranná pásma postupným mýcením okolních vzrostlých smrčin. Zdánlivou výjimkou je rozsáhlý a velmi zachovalý komplex rašelinišť na Rokyteckých (Weitfällernských) slatích, kde je hranice první zóny ohleduplně vysunuta do sousedních smrkových porostů. Ukázková lokalita pro kontrolní orgány ochrany přírody včetně zahraničních organizací! Na lesnické mapě však hranice první zóny striktně kopíruje bezlesý okraj rašeliniště a na několika odlehlých místech se sem dřevorubci s pomocí větru již zdárně prokáceli.

V roce 1999 provedla správa parku revizi zonace. Při ní byly z některých prvních zón vyšachovány další komerčně atraktivní porosty (kupř. na Jezerní a Tetřevské slati na Kvildsku). Ve zbývajících lukrativních partiích I. zón si správa parku v témže roce zlegalizovala těžbu stromů napadených kůrovcem a poškozených větrem. Zavázala se přitom vnitřním předpisem, že všechny pokácené kmeny budou zůstávat v porostech k zetlení. Sliby chyby! K mediálně známé Ztracené slati mi postupně přibylo pět nových vrtulníky vyrabovaných lokalit včetně nedaleké Ptačí slati, kde zůstalo jako smutné memento nejméně osmdesát holých pařezů. Šokující je vzájemná podobnost všech vykradených míst: téměř vždy se jedná o okraje prvních zón, kde byly v letech 1999 a 2000 masově nakáceny stromy včetně vylétaných souší a zubožené zbytky porostů postupně dorazil vítr. Tím vznikly větší mýtiny s neomezeným přístupem pro vrtulníky.

Zóna, nezóna, ukradené kmeny jsou fuč a nikdo neví kde. Na prošetřované Ztracené slati není ani po roce jasné, zda zmizelé dřevo bylo či nebylo odepsáno k zetlení, neboť Správa parku se dosud neobtěžovala předložit policii podrobnou evidenci. Již na začátku roku 2001 však rozhlásila do médií, že jí po provedené inventarizaci žádné dřevo ani nechybí ani nepřebývá. Zajímalo by mě, jak je ona "tajuplná" lesohospodářská evidence vedena. Nejen na Ztracené slati, ale i v dalších prvních zónách lze totiž najít spoustu pokácených kmenů, které nejsou ani po roce řádně zaevidovány. Pokud se v tomto stavu dostanou "omylem" na lesní skládku, ani profesionální detektiv nepozná, že byly nelegálně vytaženy z první zóny. A nejsem jediným svědkem, který měl možnost pozorovat, jak si nákladní auta dřevařských akciovek odvážejí neočíslované klády (viz TV pořad Na vlastní oči, 7.8.2001). I laik pochopí, že tady jde o rozkrádání přírodního bohatství v majetku státu. Není možné si nevšimnout ani uměle vypodložených kmenů v hloubi slatí. Silné oloupané klády, které tu mají zůstat k zetlení, pěkně prosychají na vzduchu a tím si uchovávají svou kvalitu.

To vše jsou typické příklady technokratického myšlení a lesnického pokrytectví. Ve jménu "svaté války proti kůrovci" zmizelo během několika let nejlepší dřevo z nevyšších šumavských kopců (Studená hora, Malá Mokrůvka, Mrtvý vrch, západní svah Černé hory aj.). Zalesňování rozlehlých holin se nám nesmírně prodraží, neboť na celé řadě míst končí zjevným nezdarem.

Smrt krásných smrků

Během roku 2001 se dřevorubci pevně zakousli do zbývajících lukrativních smrčin na Medvědí hoře a kolem Weitfällernských slatí. Na podzim, po skončení vegetační sezóny, kdy dřevo získává na kvalitě, tu bylo holosečně smýceno několik letitých porostů. Zůstaly po nich mýtiny ve tvaru pravidelných čtverců a obdélníků. Že by se šumavský kůrovec vyznal i v geometrii? Krásné rovné kmeny zakrátko zmizely a haluze plné zeleného jehličí rozdrtily štěpkovače nebo shořely na hromadách. Podobné případy se v létě odehrály na západním svahu Studené hory a během října poblíž Mlynářských slatí. Další porost vzal za své u Biskupské slati pod Černou horou, tedy přímo u hranice s Bavorským národním parkem. Z turistické cesty je přitom vidět jen úhledný poválkový chodník, který ovšem hned za kopcem končí a k velké mýtině plné čerstvých pařezů mě ke konci října dovedly blátivé koleje od traktoru. Nevěřila jsem svým očím: vždyť ještě na počátku července tady stály krásné zdravé stromy! Vzpomněla jsem si přitom na slova jednoho z lesních dělníků, který před dvěma roky pracoval na Modravsku: "Byl jsem u případu, kdy si lesáci před napadnutím sněhu vytipovali pěkný porost zdravých stromů a nechali ho celý naráz pokácet. Dřevo se rychle odveze pryč a eviduje se jako podřadná sorta poškozená kůrovcem nebo větrem."

Nemohu si pomoci, ale evidence pokáceného dřeva v šumavském parku mi skutečně připadá poněkud "vyumělkovaná". Podle údajů správy parku bylo kupř. k 22.10.2001 zpracováno ve druhých zónách 21 348 kubíků kůrovce a 21 361 kubíků polomu. Rozdíl mezi oběma položkami tak činí pouhých 13 kubíků! Kůrovcové těžby přitom vycházejí velmi optimisticky pro dobrou prezentaci v médiích: o celých 50 procent nižší než v předchozím roce. O větrných polomech a vývratech však ani zmínka. Čtenářům by totiž mohlo připadat zvláštní, že ačkoliv rok 2000 se povětrnostními podmínkami blížil roku 2001, správa parku na jeho konci vykázala téměř devítinásobně! vyšší těžby z polomů (přes 187 tisíc kubíků). V čem může být zakopaný pes? Jisté je, že v roce 2000 dostala správa parku mnohamiliónovou státní dotaci na provoz vrtulníků, v následujícím roce však ani korunu, musela se proto obejít bez nich. Lesní porosty na obtížně přístupných místech si viditelně oddychly od motorové pily...

Jde o politickou záležitost

Teď už není těžké pochopit, proč vedení parku tají podrobné lesnické mapy. Je to klíčový strategický dokument, podle kterého probíhá systematický výprodej šumavských lesů. Není pochyb o tom, že jde o politickou záležitost. A tu lze vyřešit jen celkovou změnou koncepce ochrany přírody v našich národních parcích, k níž je kompetentní Ministerstvo životního prostředí. Naději na změnu však můžeme očekávat nejspíše až po červencových volbách. Vždyť nejen od vedení šumavského parku, ale i od ministra Kužvarta slyšíme stále dokola tutéž písničku: "Boj s kůrovcem je úspěšný! Kůrovec již opouští šumavské lesy!" Fakt, že společně s ním mizí i největší šumavské přírodní bohatství, je však taktně zamlčován. Stejně jako fakt, že kůrovec současně mizí i v jádrové zóně sousedního Bavorském parku, kde nechávají napadené stromy stát. Jedno je jisté: dokud bude Šumava v zajetí současné kůrovcové demagogie a technokratických lesnických postupů, nemá šanci vykročit po zasloužené cestě k důstojnému národnímu parku.