Otázka hmyzku vyřešena!
Autor: Tomáš Feřtek
Reflex, 17.10.2002

Ve stejnojmenné povídce spisovatele Oty Pavla vymyslí jakýsi inženýr Jehlička geniální mucholapku, která sice mouchy zabíjí spolehlivě, ale nelepí, a pro lidi je proto nedůvěryhodná. A nikomu nestačí pouhý fakt, že mouchy zmizely. Nevím, jestli to přirovnání není přitažené za vlasy, ale přesně na tohle jsem myslel, když jsem chodil po německé straně Šumavy a dumal nad mnohaletou hádkou o kůrovce. To, co jsem viděl, bylo stejně jasné a přehledné, i když to odmítáme vzít na vědomí.

Zavolal mi pan Bláha, jestli s ním nechci jet na výlet. Známe se jen po telefonu, Jaromír Bláha vede v Hnutí Duha lesní kampaň, což v praxi znamená, že se už léta dohaduje s vedením Národního parku Šumava o tom, jestli se v prvních zónách mají, nebo nemají kácet stromy napadené kůrovcem. Spor je to tak vleklý a mediálně otravný, že větší část veřejnosti už rezignovala, odmítá se tím zabývat a ani šéfredaktoři tohle téma zrovna nemilují. A tak má pan Bláha problém. Když obvolává redakce a zve novináře na výlet do Národního parku Bavorský les, aby v praxi předvedl, co se stane, když se nekácí, setkává se s poněkud vlažnou odezvou.

Na kůrovce se svačinou

Byla ukrutná zima. Stál jsem před nádražím ve Strakonicích a hleděl do výše zhruba dvou a půl metru nad vozovku, kde jsem očekával okénka vyhřátého autobusu, za nimiž budou pospávat pražští novináři. Vyjíždělo se totiž v šest. Vtom jsem zjistil, že na mě kdosi mluví. Posunul jsem pohled o metr níž. Stál tam pan Bláha u bílého, lety unaveného formana. Mediální zájezd informačních věrozvěstů z hlavního města měl poněkud skromnější rozměry, než jsem očekával. V Právu a Lidovkách neměli čas, z MFD odřekli na poslední chvíli a kolega z Týdne údajně onemocněl. Kromě Jaromíra Bláhy s přítelkyní -překladatelkou a mě s fotografem přijela ještě paní, která točí pro magazín Nedej se!, a slečna z Respektu s přítelem a psem Vasilem. Stylově čistá trojice dorazila vlastním archívním automobilem, mládež pokuřovala, Vasil honil klacek a všichni vypadali, že si jen odskočili z nějakého alternativnějšího festivalu.
Ve Strakonicích přistoupila ještě novinářka místního Klatovského deníku, která si s sebou vzala manžela lesáka. Nejspíš proto, aby jí "ti z Duhy" něco nenamluvili. Ona neříkala nic, on byl naopak velmi hovorný a kupodivu se ukázalo, že s panem Bláhou se až na pár personálních detailů shodnou naprosto ve všem. Nic nestálo v cestě tomu, aby se nezkreslený proud informací valil z Bavorska do Čech. Ze Strakonic je to na parkoviště před informačním střediskem Národního parku Bavorský les něco přes hodinu a pan Bláha nám tam rozdal svačinu. Někteří se trochu překvapeně bránili, ale on s omluvou vysvětloval, že na to, aby nás pozvali na oběd, nemají, a navíc jdeme do lesa. Dostali jsme rohlík, limonádu, jablko a tatranku. Tyhle detaily popisuji proto, abyste získali přesnější představu o tom, jak vypadá každodenní chleba investigativního novináře.

Zkáza jako chlouba

Pan Rainer Pöhlmann otevřel na lesním parkovišti kufr svého zeleného audi, přezul se z polobotek do pohorek, vzal si batoh a na hlavu tralaláček. Vzděláním lesák, v parku pracuje dvacet sedm let, momentálně jako tiskový mluvčí, který kromě jiného provádí exkurze.
Na Národním parku Bavorský les je zajímavé, že svou identitu založil právě na tom, čemu se na české straně vedení tolik brání. Bavorský les byl vyhlášen národním parkem v roce 1970, tehdy tu byl víceméně běžný hospodářský les. V roce 1982 začaly ve vrcholových partiích umírat vlivem sucha a exhalací první stromy. Následovala rozsáhlá kůrovcová kalamita, při níž brouk sežral rozsáhlé plochy oslabeného lesa především ve vyšších partiích. Protože mezinárodní pravidla říkají, že v parcích této kategorie se zasahovat nemá, rozhodli se tu nechat les sám sobě. To vůbec nebylo jednoduché a samozřejmé rozhodnutí. Ale na rozdíl od nás německé ministerstvo životního prostředí tenhle názor podpořilo, vydrželo politické tlaky a dnes má jeho postup už všeobecnou veřejnou podporu. Proti kůrovci se zasahuje jen v okrajové, zhruba sedm set metrů široké zóně, která má zabránit, aby se brouk dostal i do okolních lesů soukromých majitelů.
Stoupali jsme od parkoviště cestou vzhůru k česko-německé hranici. Jak to vypadalo okolo, vidíte na fotografiích. Změť uschlých polámaných kmenů, skrz které prorůstá nový les. Pan Pöhlmann vysvětloval, že je to problém hlavně pro starší lidi, kteří jsou zvyklí na uklizený les, ze kterého se všechno odneslo, od borůvek po klestí. Prales jim připadá jako nepořádek a nevěří, že by tady ještě někdy něco slušného vyrostlo. Ale stačí vejít mezi souše naházené přes sebe a vidíte na zemi tříčtyřleté semenáčky. Aby bylo jasno, tady se nejen nehospodaří a nekácí, ale pochopitelně ani nesází. To, co vidíte, je přirozená obnova lesa. Když jsme o kousek dál po dřevěném chodníku popošli na vyhlídku, z níž je vidět na plochy, kde kalamita nastala před dvaceti lety, byla obnova naprosto průkazná. Z rozkládajícího se odumřelého dřeva vyrůstá nový les. Smrky a jeřáby zatím nemívají víc než dva tři metry, protože tady, v horských polohách, probíhá obnova pomalu. Ale o pár set metrů níž byste na podobné ploše po dvaceti letech viděli už docela regulérní zelený prales.

Pro a proti

Za průběžné konzumace tatranek jsme mezi soušemi stoupali na vrchol Luzného. Les, který vypadá z výšky jako suchý, je ve skutečnosti plný trávy, mechu a tekoucí vody. Vasil běhal sem a tam jako šílený a pořád někoho nutil, aby mu házel klacek. Jeho majitelka se po kotníky ve vodě trápila v černých semišových botaskách, které si prý ráno impregnovala, "ale nějak už to pustilo", a pan Bláha s lesákem-renegátem probírali komplikované vnitřní poměry v šumavském parku.
Vrchol Luzného je suťová homole, ze které je vidět na německou i českou stranu Šumavy. Ideální místo pro malou inventuru. Když se podíváte dolů do Německa, vidíte rozsáhlé pole souší. Mezi nimi občas zelené skvrny zdravých stromů. Ty kůrovci kupodivu odolaly, pravděpodobně kvůli lepší genetické výbavě. To je základ pro budoucí horský les. Rozsáhlé suché plochy jsou ohraničeny zeleným smíšeným lesem, kde je kůrovcových ok jenom pár. To dodávám pro jistotu, aby si někdo nemyslel, že kůrovec sežral celý Bavorský les. Kalamita se týkala především vyšších partií.
Když se podíváte na českou stranu, je vidět na obzoru zelený les a rozsáhlé holiny, bojiště po válce s kůrovcem. Tady se napadené stromy kácely. Nejdřív se dřevo odváželo, v posledních letech se jen zbaví kůry a nechává na místě. Pokud ho ovšem někdo neukradne a neprodá, což je další "humorný" rozměr šumavské causy, který si pro tentokrát dovolím vynechat.
V posledním roce množství kůrovce kleslo na běžné hodnoty na obou stranách hranice. Vedení českého parku tvrdí, že pomohlo kácení, Němci to vidí spíš tak, že pokles způsobilo letošní vlhčí a chladnější počasí, stejně jako kalamitní přemnožení bylo nastartováno suchem a teplem. Lidské zásahy mají podle nich mnohem menší vliv. V každém případě máme momentálně kůrovcovou kalamitu za sebou a můžeme debatovat o tom, kdo má blíž k přirozenému stavu lesa, do něhož se nemusí zasahovat. Protože k tomu se jako ke konečnému cíli hlásí oba národní parky.
Ještě jeden pohled z Luzného. Na české straně je vidět vzrostlý, víceméně stejnověký les a rozsáhlé mnohahektarové holiny. Pokud se opět dlouhodobě oteplí, přijdou velmi pravděpodobně problémy s kůrovcem znovu. Budeme opět kácet? Ale zalesnit obrovské paseky je mimořádně obtížné, protože zarůstají trávou, která, pokud ji neožínáme, sazenice smrku zadusí. Sazenice listnáčů zase okusuje vysoká, jakmile vykouknou z umělohmotných rour, ve kterých se pěstují. Tady to rozhodně nevypadá, že bychom se v příštích deseti dvaceti letech obešli bez lidského zásahu, jak by se na národní park slušelo. Situaci na německé straně jsem už popsal, takže připomenu jen detaily. Hnijící rozlámané souše vytvářejí ideální mikroklima pro nově vznikající les. Slunce i stín, vlhko. Změt kmenů je pro vysokou obtížně průchodná, takže semenáčky okusuje mnohem méně. Navíc po padlých kmenech rádi běhají rysi, proti nimž v tomhle terénu nemají srnci šanci. Tak sem raději nechodí. Přírodní prostředí bez zásahu má tu výhodu, že autoregulační mechanismy jsou mnohem funkčnější a rafinovanější než ty, které jsme schopni vymyslet my.

Hezký, nebo ošklivý?

Takže kdo má k cíli, přirozenému lesu bez zásahu lidské ruky, blíž? Je pravděpodobné, že v bavorském parku bude za třicet čtyřicet let už prales, žádná smrková plantáž. Obavy, že les zmizí a bude tu step, se v žádném případě nepotvrdily. Proti německé cestě se dá namítnout jen to, že polámaný les sežraný kůrovcem není "hezký". Jenže pokud se rozhodneme ponechat nějaké území přírodě, ať ukáže, co umí, vyplatí se to pravidlo dodržet. Není "hezký", ale určitě je bizarní a dramatický. Na rozdíl od holiny, která je jen nudná. Důkazem je, že zájem německé veřejnosti o park stoupá. Prostě ji zajímá, jak tahle detektivka dopadne.
My máme už dnes jistotu, že naše cesta bude mnohem složitější. V tom lepším případě se nám podaří k přirozenějšímu stavu přivést současný les, pokud ho kůrovec nenapadne znovu. V horším případě vyrobíme další holiny, s nimiž si nebudeme, tak jako s těmi dnešními, vědět rady. A je ten náš les alespoň hezčí? Místy ano, přinejmenším víc připomíná pohádkový les z Ladových knížek. Ale především se musíme rozhodnout, jestli chceme, nebo nechceme národní park, který předpokládá území bez zásahu. Pokud opravdu chceme, pak bychom si měli uvědomit, že s každým dalším pokáceným stromem se od něj vzdalujeme. To ukazuje německý příklad naprosto jasně.

Proč to nejde u nás

Vasil si našel na Luzném kamaráda. Vlčák z chaty pod kopcem se tvářil docela přátelsky a Vasil se velmi usilovné a pořád dokola snažil zanechat v Německu svou genetickou stopu. Vzhledem k anatomickým danostem neúspěšně. Kolumbovská výprava českých médií sestupovala zpátky k parkovišti. Bude tedy i v Čechách otázka hmyzu konečně vyřešena?!
To, co vidíte na německé straně, je natolik evidentní, že vás prostě překvapí, proč o tom pořád ještě tolik debatujeme. Jak to, že tyhle informace k nám nepronikly už dávno? Jistě, disgustovaní šéfredaktoři, málo času a chřipka. Ale zajet sem můžete kdykoli, to není problém pro žádnou českou redakci. Míru nutné investigativnosti už jsem naznačil, a pokud jde o náklady, stojí cesta sem stejně jako jízda do Brna plus pět eur za parkovné. Není snad nutné, aby sem novináře vozil pan Bláha z Hnutí Duha a přikládal svačinu, aby se zástupci nezávislého tisku byli ochotni informovat i jinde než telefonicky u mluvčího českého parku pana Kantoříka.
Když jsme se loučili s Rainerem Pöhlmannem, zeptal se Jaromír Bláha, jestli příště může zase přivézt nějaké novináře. Prý ty, jimž tentokrát šéfredaktoři výlet nedovolili. Jak v mateřské škole. Kdo nezlobil, může si jít začutat na dvůr.

Texty k fotografiím:
*Hnutí Duha uspořádalo podobný zájezd už několikrát, na jaro chystají další. Takhle vypadají čeští novináři v akci. Proud nových informací se nezadržitelně valí z Bavorska do české republiky.
*Pohled z Bavorska, na obzoru holiny po českém boji s kůrovcem. Jediným zbylým argumentem vedení šumavského parku je, že podmínky v Bavorsku jsou jiné. Park je menší (třetinový) a převážně v nižších polohách. U nás prý nelze jít stejnou cestou, je třeba zabránit tomu, aby kůrovec sežral les na velkých plochách. Holiny jsou nezbytná daň.
*"To chcete, aby takhle vypadala naše Šumava?!" rozčilují se zastánci kácení. "Pořád lepší tohle než tankodrom po holoseči," brání se oponenti.
*Přirozenou obnovu lesa je možné vidět na mnoha místech i na Šumavě. Bavorský les je zajímavý především tím, že tady má tato koncepce státní požehnání.
*Les je schopen obnovit se sám, bez lidského zásahu. Největším problémem Národního parku Šumava je, že se tu koncepce mění s každým novým ministrem. Kužvart prosazoval kácení, Ambrozek je spíš proti, a tak vedení parku opět začíná nacvičovat dobové tance.