Proč přicházejí přírodní katastrofy?

 

Zatopená města v nížinách, pobořená stavení po zemětřeseních a větrných smrštích, lány popadaných a zpřelámaných stromů po prudkých orkánech a vichřicích, rozbahněná krajina po přívalových deštích… Všechny tyto tzv. „přírodní katastrofy“ dnes potkávají člověka v mnohem větší míře než kdykoliv předtím.

 

Vzpomeňme jen na nedávné zemětřesení v Asii, srpnové povodně ve střední Evropě anebo ničivou vlnu hurikánů v americké oblasti New Orleans. Ostatně řádění zatím posledního hurikánu Wilma v karibské oblasti a na Floridě můžeme v těchto dnech sledovat doslova v přímém přenosu.

 

Metoda bumerangu

Řádění přírodních živlů působí na současné lidstvo jako děsivá noční můra. Lidé zasažení přírodními katastrofami spílají ruce nad postiženou krajinou a svými příbytky, lamentují, že je postihly velké bědy a jak je ten dnešní svět nespravedlivý. Ale i tady platí zákon akce a reakce neboli „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Nyní se totiž začíná jasně ukazovat, že tyto tzv. „přírodní katastrofy“ jsou především obranným manévrem přírody proti necitlivému zacházení člověka s jejími vzácnými dary,  jimž říkáme přírodní zdroje. Člověku se jeho neblahé počínání vůči přírodě vrací jako bumerang.

Napřed přinutí vodu, aby rychle odtekla narovnanými koryty potoků a řek a pak se diví, že v obdobích sucha mu voda takřka mizí před očima. Při výstavbě svého obydlí nedbá na přírodní podmínky lokality včetně rizika záplav. Když mu jednoho krásného dne vypláchne celé stavení povodňová vlna, nevěří svým očím.

Místo původních smíšených lesů pěstuje stejnověké jehličnaté monokultury, které mají pramálo společného s opravdovým lesem. Když mu pak tyto umělé plantáže dřevin položí silná vichřice nebo poláme sněhová bouře, zoufale se chytá za hlavu a proklíná celé široké okolí. V jiném případě člověk bezmyšlenkovitě přemění kus mořského pobřeží na pevninu a zřídí zde přehnojené plantáže zemědělských plodin, ač je jich na trhu přebytek. Nebo zde vybuduje přetechnizovaná sídla sloužící především komerci. Když se pak poškozená a rozvrácená příroda pokusí toto území navrátit zpět moři, třeba pomocí silného tornáda nebo hurikánu, hořce naříká a žádá odškodnění od státu...

 

Kdo nejde s přírodou, má smůlu

Zkusme se teď vcítit do role přírody. Na první pohled vám možná připadají její zásahy vůči člověku kruté a děsivé. Nedává však právě ona svou trestající rukou najevo, že chování člověka je pro ni neúnosné? Nesnaží se tím sdělit člověku, že pokud chce nadále obstojně žít na této planetě, je nejvyšší čas, aby změnil své chování a přizpůsobil se jejím pravidlům? Dokud to ještě jde. Příroda má svůj pevný systém a řád, který nemůže měnit dle libovůle lidí.

Z historie jsou známy případy, že druhy, které nebyly schopny se úspěšně zařadit do přírodního koloběhu, postupně vyhynuly. To samé může potkat i člověka, pokud bude pokračovat v současném konzumním trendu „mít a dobýt“, aniž by si dělal starosti o životní podmínky budoucích lidských generací. Člověk by si měl uvědomit, že pokud se má udržet na naší planetě život, příroda nemá jinou volbu nežli včas zasáhnout ve všech případech, kdy jde opravdu do tuhého. Měl by vzít na zřetel, že naše planeta se musí dennodenně vypořádávat s obrovskými kvanty zplodin, jimiž ji zatěžují současné přetechnizované civilizace bez ohledu na následky.

 

Energetický chaos

Nadměrným využíváním a plundrováním přírody vnáší člověk do krajiny energetický chaos. Příroda je však nastavena na harmonický tok energií a snaží si ho udržet. Stejně tak je nastaveno i naše tělo. Pokud jej vystavíme nadměrné zátěži, narušíme v něm toky energií tak silně, že onemocníme. Stejně tak dopadá naše zneužívaná krajina. Je nemocná kvůli člověku, který ji chce naplno ovládat a přikazovat přírodě, jak se má chovat. Jak mu má příroda sdělit, že je na omylu? Jak mu má sdělit, že není jeho otrokem a že už má těch jeho vrtochů dost? Jednoduše. Nasadí do akce své očistné prostředky jako je voda, vítr, oheň nebo sníh. Důsledkem jsou pak povodně, uragány, tornáda, orkány, zemětřesení, větrné smrště, mořské bouře atd. Každý člověk proto musí počítat s tím, že pokud jde proti proudu přírodních zákonů a vědomě ubližuje ostatním tvorům, může se kdykoliv ocitnout ve víru „přírodní pohromy“.

 

Nic není náhoda

Tvrzení lidí, že přírodní katastrofy jsou jen jakousi náhodnou hříčkou přírody, neobstojí. Naopak se ukazuje, že působení přírodních sil má přesný cíl a směr. Důkazem je letošní hurikán v pobřežní oblasti New Orleans, jenž zpustošil pevninu, kterou člověk svévolně odejmul moři. Dalším důkazem je loňská vichřice ve slovenské části Tatranského národního parku, která postihla místa nejvíce komerčně využívaná, kde zátěž horské přírody lidskou činností začínala přesahovat únosnou mez. Smutné je, že člověk se z tohoto „poselství přírody“ nepoučil. Neuznal své chyby, naopak se snaží obnovit komerční využití lokality v původním rozsahu. Nepochopil, že stovky hektarů lesních porostů, jež padly za oběť listopadové vichřici, neměly zdravý základ kvůli nadměrnému hospodářskému využívání. Pokud by ponechal přírodě volnou ruku, došlo by na postižených plochách k postupnému ozdravění a omlazení lesa, jak nyní můžeme pozorovat v sousední polské části Tatranského parku či v Bavorském národním parku. Lesníci však prosadili plošné vyklizení popadaných stromů, čímž oddálili obnovu tatranského lesa o několik desetiletí. Umělé zalesňování holin se samozřejmě prodraží, neboť se neobejde bez vysokých finančních výdajů. S rozšiřováním holin navíc silně vzrůstá riziko záplav v nížinách, protože voda z poškozených hor rychle odteče pryč.

 

Také u nás...

Podobná situace je i v lesích na území České republiky, národní parky nevyjímaje. V šumavském parku dosud probíhají masové těžby dřeva i v nejcennějších oblastech se zachovalou přírodou. Série vichřic za předchozí desetiletí až staletí přitom ukázala, že porosty narušené kácením jsou mnohem náchylnější k rozvratu větrem než porosty, v nichž se nezasahuje. V současné době je vrcholová část Šumavy pokryta rozsáhlými holinami bez šance na rychlou obnovu lesního krytu. Zvětšení holin výrazně napomohla silná podzimní vichřice v roce 2002, jejíž první vlna zasáhla Šumavu v noci z 26. na 27. října. Drastická vichřice, jež se územím Šumavy prohnala v roce 1870, rovněž přišla v noci z 26. na 27. října. To přece nemůže být náhoda!

 

Rozum versus cit

Do jaké míry jsou dnešní lidé schopni předpovědět blížící se „přírodní katastrofu“? Z historických dokumentů vyplývá, že v dřívějších dobách člověk dokázal vycítit přicházející přírodní pohromu mnohem lépe než nyní. To svědčí o jeho těsnějším sepětí a soužití s přírodou, které se však postupně vzdálil útěkem do svého vlastního světa přeplněného technikou a materialismem. Člověk odchovaný současnou „moderní“ civilizací má snížené schopnosti vyciťování pro přírodní děje. Je příliš zaujat sám sebou, takže si mnohdy nevšimne ani varovných signálů vydávaných zvířaty, jejichž chování se řídí přírodními instinkty. Místo toho se čím dál tím víc upíná na předpovědi moderní techniky. Jeho rozumové aktivity dospěly tak daleko, že si dokonce vytváří složité počítačové modely, od nichž očekává přesné údaje o rizicích přírodních katastrof. Pak se chytá za hlavu, když se příroda zachová jinak než jak si to naprogramoval do svého počítače. Vysvětlení je jednoduché. Kdyby se řídil vlastním citem a intuicí, dokázal by včas rozpoznat nebezpečí blížící se katastrofy. Dnešní člověk se však řídí převážně rozumem, proto mu průběh přírodních dějů připadá tak nečitelný a nevyzpytatelný.

 

Kolaps planety není vyloučen

Vyvstává otázka, zda vinou neuváženého konání člověka hrozí kolaps života na naší planetě. Jedno je jisté: pokud člověk nepochopí, že je jen součástí přírody, nikoliv jejím pánem, pak ano. Obrazně si můžeme představit přírodu na naší planetě jako majestátný chrám stojící na pevných nosných pilířích. Čím citelněji zasahuje člověk do přírodních dějů, tím více podkopává základy této chrámové stavby a svými drastickými zásahy boří jeden nosný pilíř za druhým. Stavba se stává křehčí a náchylnější ke zřícení a tím ke kolapsu životních dějů na planetě. Hlavní nebezpečí dnešní společnosti tkví zejména v tom, že je chorobně naprogramována na neustálé zvyšování výkonu a zisků. Jinými slovy: „urvi, co můžeš a po nás potopa.“ Takový systém je však odsouzen ke zhroucení, neboť nelze jen donekonečna brát a brát a nic nevracet. K udržení energetické rovnováhy a koloběhu energií musí být zachován rovnocenný vztah mezi dáváním a braním. V moudré přírodě je vše dokonale zajištěno tím, že veškeré její děje jsou cyklické, ať už se jedná o cyklus ročních období nebo o cyklus Slunce či Měsíce. Z toho je jasné, že ekonomické zisky nemohou donekonečna jen růst a růst. Pokud se člověk nevzpamatuje ze zajetí vlastní omezenosti a domýšlivosti, čekají ho ještě hodně perné chvíle, které bude muset podstoupit ve svém donkichotském boji s přírodou.

 

 

Zveřejněno dne 31.10.2005 v Plzeňském deníku