Výprava do Modravských slatí skončila šokem

 

 

Ke konci léta jsem strávila tři dny na Modravsku, především v oblasti Modravských slatí. Ty patří v Národním parku Šumava k nejcennějším. V suchých lesích po kůrovcové kalamitě je jasně znát, že příroda si s obnovou a ozdravěním lesa poradí. O tom svědčí i nová zážitková stezka pod Březníkem, kterou na začátku letní sezóny připravila Správa parku pro všechny přírodomilné turisty.

Jakmile jsem však pronikla do turisticky nepřístupných lokalit včetně Studené hory, Roklanské hájenky či Medvědí hory, čekal mě tam šok. Těží se tu ve stejném rozsahu jako za předchozího vedení parku, především ve starých smrkových lesích s kvalitním dřevem. Včetně slatí, kde je nadále rozrývána půda těžkou lesní technikou a včetně prudkých svahů, kde hrozí sesuvy půdy. Přibývá vyprahlých holin s vysokou trávou, kde si příroda ztěží ví rady, jak obnovit les zničený masivní těžbou. Na některých slatích sice byly provedeny zásahy s úmyslem zpomalit odtok vody, přepážky v odvodňovacích kanálech však nefungují, jak by bylo potřeba. Je to tím, že slatě nadměrně přesychají kvůli velkým holinám v sousedství. Nasákavá půda v rašeliništích tvrdne a vodu nepřijímá. Stejně je na tom i půda na holinách. Voda odtud stéká jak po střeše a rychle se nahrne do nížiny. Není divu, že stačí několik deštivých dnů a je zaděláno na povodně.

Při těžbách jsou také nadále poškozovány mladé výsadby stromků. Z lesů je stále ve velkém vytahováno těžené dřevo. Společně s čerstvě nakácenými kmeny se odvážejí i klády ze stromů poražených v předchozích letech. Některé dřevo je již naplesnivělé, napadené rozkladnými houbami. To vše se děje navzdory tomu, že tlející dřevo je v horských lesích klíčovou složkou pro jeho obnovu. Není pochyb, že v oblasti Modravských slatí se doposud zasahuje dle lesních hospodářských plánů schválených za předchozího vedení parku. A ty umožňují vytěžit nejcennější zbytky starých lesů až na okraj státní hranice se sousedním parkem Bavorský les. Místo romantických pěšin pro turisty klikatících se ve stínu vlhkých lesů, v polostínu či na výsluní zarůstajících pastvin a kolem bublavých potůčků, se tu nadále udržují svážnice, po nichž se prohání terénní auta a lesní stroje.

Národní park Šumava tak krok po kroku ztrácí na svých kvalitách, protože příroda se tu nadále chrání hlavně na papíru. Současné vedení parku má nejvyšší čas radikálně zasáhnout, jinak si koledujeme o to, že se brzy vinou sobeckých zájmů určitých skupin lidí připravíme o nejkrásnější půvaby Šumavy.

 

Zveřejněno dne 13.9.2005 v Plzeňském deníku